Vojenský útvar 9123 Drhovice

Delší dobu jsem nic nepřidal a tak Vás, milí čtenáři, seznámím s místem kde jsem strávil rok a půl života. Je to již velice dávno, pohledem délky života. Dne 5. dubna 1972 jsem ráno vyrazil "na vojnu" s "malou duší". Netušil jsem kam jedu tím vlakem. Drhovice u Tábora. Asi šest kilometrů za Táborem, směrem na Písek. U nádraží v Táboře nás nahnali do náklaďáků V3S o odvezli do oploceného areálu zvaného VÚ 9123. Rozléhal se v prostoru mezi vesničkou a lesem. Nic moc velkého. Krásně to bylo přehlédnutelné ze silnice u hřbitova nad vesničkou s 35ti domy (asi do toho počítali i stodoly). Krom malinkého obchůdku a hospody v rodinném domě byla pouze autobusová zastávka. Jinak nic.
Tady jsem strávil pouze první noc a odvezli mne do školy v Rožmitále pod Třemšínem. To byl pravý opak Drhovic. Bývalý prvorepublikový hotel Praha u lesa a rybníčku s řadou nových paneláků. Krásný výhled na městečko, jako z pohádka.
Klidně to dnes popisuji, ale dříve bych si to nemohl dovolit. bylo to vojenské tajemství.
Tady přikládám dnešní snímek Drhovických kasáren.
Vysvětlivky: O- ošetřovna
                      ČTZ- budova kde byli obytování kuchaři, řidiči, automechanici atd (četa týlových zásob)
                      K- byla kuchyně s jídelnou
                      1+2 budovy s čísly rot
                      malá budova - byla dříve opravdu malá budova starého štábu útvaru
                      budova roty PSU - zde jsem spával ve druhém patře s výhledem na západ, do polí, v prvním patře byl štáb útvaru a v přízemí dozorčí s věznicí
                      TESCO rota - byla spojovací rota nepatřící k našemu útvaru, stejně tak strážní rota a výpočetní stanice Západního Vojenského Okruhu (tam byla zaměstnána spousta mladých holek z Tábora (pro nás vojáky, nedostižné)
                       NZ sklad - takzvané nedotknutelné zásoby, spousta skříňových V3S s neznámým obsahem, který jsme i v noci museli hlídat
                       mezi kuchyní a PSU byl takzvaný buzerák, místo pro hromadné nástupy útvaru
                     

Strážní rota, označení červeně hlídala rozlehlá sklad v lese za autoparkem, sahající až téměř k řece Lužnici. Dnes si jej můžete prohlédnout detailně na mapě Google.

Nejhorší bylo, že se nemohlo na takzvané vycházky. Ty byly povoleny vybraným vojákům v sobotu a v neděly mezi 14 -22 hodinou. Vycházku jste dostali, ale kam jít? Opustit areál obce jsme nesměli a do hospody  "U Pejšů" to bylo snad za trest. Byl jsem tam jednou. V hospodě zima jak v "rybí ku.." a tak nás paní vzala do vlastní kuchyně a nosila pivo tam pro 3 vojáky a 2 domorodce. Kouřit se tam nesmělo, paní dělala vánoční cukroví.

V létě si vojáci brali vycházky a chodili "načerno" po pěšince kolem lesa (vlevo nahoře) k řece Lužnici. Bylo to lesem asi 5 kilometrů okolo plotu hlídaných skladů. Aby nás ti slaboduší Slováci a Mďaři nezastřeli bylo nutno jít a dělat hluk. Taková byla nepsaná domluva, a fungovalo to. Moc jsem tam nechodil, jelikož tam u řeky bylo rekreační zařízení Silonu Planá nad Lužnicí se spoustou manželek lampasáků a tak se snámi nikde moc nebavil. Také bylo hrozné doprovázet zpět opilé kamarády, zvláště v noci.

Jinak dnes je to příjemná vzpomínka. Více jak čtyřicet roků smazalo negativa a je na co vzpomínat.

svobodník Lízal odchází ze slavnostního nástupu jako desátník.