sobota 13. července 2019
pondělí 8. července 2019
Další potomek od Slavkova
Považuji se za čistokrevného domorodce a s klidným srdcem se Vám svěřím že svůj rodokmen jsem nedělal abych odhalil svůj cizokrajný původ. Opravdu ne. Vždyť také jsme spolehlivě schopni odhalit asi pouze 11 generací našich předků a to ještě jen "oficiálních" zapsaných v matrice. S úsměvem nahlížím na ty jenž chtějí mít v rodokmenu šlechtice či zajímavého cizince.
Občas musím při průvodcování ve Slavkově přesvědčovat návštěvníky, že to s jejich údajnými francouzskými vojenskými předky od Austerlizu, nebude tak žhavé. Asi jim to lechtá ego, to pomyšlení být potomkem vítěze. Jenže fakta jsou neúprosná. Doposud jsem nenarazil na jediný případ, že by se zde nějaký voják oženil a zůstal. Napoleon sem přišel s věrnými bojovníky a žádný jej , pro naši děvu, nezradil. Fakticky jsou doloženy dva případy raněných jenž zůstali v Novém Městě na Moravě a v Písku v jižních Čechách.
V sobotu mne pan z Moravského Krumlova přesvědčoval, že jeho xtá prababička si vzala za manžela vojáka ze špitálu v Dolních Kounicích. Jmenoval se prý Badeen a příjmení se zkomolilo na Badín. Za měsíc se prý vrátí na prohlídku s bratrem a zajímá jej výsledek. Zklamu jej. Index matriky zaznamenal Wenzela Badyna v roce 1796 a Badínovu Judytu v roce 1802, tedy již před bitvou u Slavkova.
http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/3941/?strana=99
Lízal Vít
Občas musím při průvodcování ve Slavkově přesvědčovat návštěvníky, že to s jejich údajnými francouzskými vojenskými předky od Austerlizu, nebude tak žhavé. Asi jim to lechtá ego, to pomyšlení být potomkem vítěze. Jenže fakta jsou neúprosná. Doposud jsem nenarazil na jediný případ, že by se zde nějaký voják oženil a zůstal. Napoleon sem přišel s věrnými bojovníky a žádný jej , pro naši děvu, nezradil. Fakticky jsou doloženy dva případy raněných jenž zůstali v Novém Městě na Moravě a v Písku v jižních Čechách.
V sobotu mne pan z Moravského Krumlova přesvědčoval, že jeho xtá prababička si vzala za manžela vojáka ze špitálu v Dolních Kounicích. Jmenoval se prý Badeen a příjmení se zkomolilo na Badín. Za měsíc se prý vrátí na prohlídku s bratrem a zajímá jej výsledek. Zklamu jej. Index matriky zaznamenal Wenzela Badyna v roce 1796 a Badínovu Judytu v roce 1802, tedy již před bitvou u Slavkova.
http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/3941/?strana=99
Lízal Vít
úterý 2. července 2019
Co Mrštík nenapsal-Anna Lízalová
Anna Lízalová
Urbanův grunt je velké stavení, ale jsou v Těšanech výstavnější.
"Život je horší než jsem si představovala. Nepočítala jsem , že dostanu něco zdarma, ale radosti se mi nedostává. Nejraději vzpomínám na malého brášku Andrýska. Často jsem jej mívala na hlídání. Jak on odrůstal odcházelo i moje dětství a přibývaly jen povinnosti."
Anna sedí v tmavé místnosti, osvětlené malou svící, u kolébky svého spícího syna. Vedle ní sedí její mladší sestřenice Magda od tety Poláčkové.
"Seš móc hodná Magdičko, že tu seš s nama. ...... Móc hodná...... Debe mě belo zase tolik co tobě, nevdávala bech se...... Neprosila bych naše abech je vopustila v šestnácti......Myslela sem že to pude líp,,,,, ten život..... co sem kemu udělala?....... Až ráno pudeš dum, popros maminko abe se stavila a brzo....potřebujo poradit."
Anna kouká oknem na zasněženou vesnici, jak k jejich domu přichází spolu s manželem i teta Magda Poláčková zabalená do vlňáčku. Sama potřebuje radu. Tchýně Ela jí naznačila, že by od ní bylo nejlepší počkat s vdavky až její nejmladší syn bude mít 17, to je čekat na něj dva roky. Právě ona poradila aby se čeledín Fela , přes zimu, poslal domů. Denně chodila radit s chodem hospodářství a s péčí o malého syna. Anna nebyla dvakrát nadšená z její pomoci, ale bála se jí odmítnout. jen si vynutila , že přes noc s ní bude doma její patnáctiletá neteř Magda, od naproti.
Strýc s tetou , jenž také pocházela z Nesvačilky a byla z rodu Lízalů, se obřadně posadili v kuchyni. Slunce se pomalu klonilo k západu a den ke svému konci. Čas pro velká rozhodnutí.
"Grunt potřebuje chlapa stejně jako ženská. Nemožeš čekat a bét sama. Grunt ti spadne na hlavo. Ela ať se stará vo svoje, má s tém dost práce...... Máš v domě chlapa co umí hospodařit tak nečeké až uteče!" strýc nejmenoval a řekl to jasně...."Mluvil sem s něm dopolední a sóhlasí. Po starém dostane jen dvě míre U hastrmánka, ale máte toho dost na hospodaření"
Teta mlčí a jen pokyvuje hlavou s drobným úsměvem. Anna mlčí. Nad zasněženou krajinou na horizontu zapadá slunce a ostře svítí do očí. Jako by se oteplilo. Oba odchází ještě za světla domů a Anna je s mírným úsměvem pozoruje se synem v náručí.
Pomalu roztával sníh, den se prodlužoval, ale malý synek jako by ztrácel síly. Sýkorky se honí po stromě před okny, těm jaro síly přidává. Když koncem února malý zakašlal a v ústech měl krev Anna se mocně rozplakala. Věděla, že on tu dlouho nebude a také nebyl. Následoval svého otce na Nebesa. Ještě mrzlo, přijel Fela a chlapce nesl v malé rakvičce na hřbitov. Led mu praskal pod nohama ve zmrzlých kalužinách. Do Borkovan se již nevrátil.
Selský rod je tvrdý, ale úmrtí v rodině zasáhlo všechny a tak Fela využil , snad nevědomky, nepřítomnosti tchyně Ely u Anny. Bez otálení se pustil do přípravy na jarní práce, ani se Anny neptal. Nenásilně, ale pevně uchopil opratě řízení gruntu.
Slepice se krčí na hnízdě a kohout rychle uhýbá chvátajícímu muži. Na dvoře je ticho a pes nervózně přihlíží dění. Stačily tři dny kdy Ela nepřišla s "radou" aby poznala že je něco jinak. Na dvoře nebyl pacholek Fela, ale hospodář Fela. Ne, neseděl v kuchyni, ale "byl jej plný dvůr". V den pohřbu zdechla kráva a za tři dny bučela ve chlévě nová. Pes nakoukne do chléva
"Ženská, s tó krávó mělas říct, od nás bys ji měla laciněj!" švitořila tchýně místo pozdravu. Proto že přišla ve zcela nevhodnou chvíli, kdy se nebohá Anna začala zbavovat smutku a konečně měla z něčeho, alespoň malou radost vyšlo z Anny:
"A proč nemáme?.. Proto že ste nechcele. Debe ste chcele, dale be ste!"
Ela stála u dveří v kuchyni a letmo přehlédla jedním pohledem místo jenž v tento okamžik prohrála na vždy. Anna již její snachou nebude. Světlo na konci tmavého tunelu se, pro Annu, rozzářilo zase jasněji. Tchýniny poslední slova na jejím bývalém gruntu byla "Jak myslíš!"
"Tak myslím, že nebudu na chlapa čekat roky. Grunt jej potřebuje hned." V Aniných očích se objevila veselejší jiskřička.
S jarem rozkvétala i Anna. Bylo vidět, že se Felou "mají k sobě", ale ve vší počestnosti. Anna se vyhýbala tomu být s ním o samotě. Ona spávala sama v domě a ani se již nebála a Fela spával až do svatby v komoři pro čeládku či ve stáji. Nemohla se vynadívat jak energický je. Pravý opak nemocného, váhavého France. Ještě než se brambory sázely, už byl doma od kováře opravený kopčák na ně.
I když Fela přišel pozdě, přesto se zde jarní práce nezpozdily.
Ihned po velikonocích jsou v Moutnickém kostele hlášeny první ohlášky Felixe a Anny. Svatba je v květnu. Bývalá tchýně Ela svatbě přihlíží jen z vlastních vrat.
"Božínku, jak se ten svět naráz změnil. Pro mnohé je stejný, ale pro mne je nádherný. Vše přebolelo a je lehčí. Je naděje v budoucnost. Modlím se a děkuji. Už snad je všechno zlo pryč:. Jako bych se vdávala poprvé, asi jsem dospěla. Budu prosit svatýho Barnabáška aby nám dal zdravé děti a moc dětí, šikovných po Felovi. Abe se nás děti držele, vezmu si k nám malou Julinku od sestry Cilky z Mótnic."
Život je rychlý kolotoč. Pod Felou se gruntu daří a rodina se rozrůstá. Jako správnému hospodáři se první narodí syn Martin a po něm i pětice děvčat. Tři však zemřou.
Po devíti letech manželství se na vánoce těší tři děti. Letos je táta překvapil tím, že přinesl maličký smrček z lesa a Anna je jej ozdobila hvězdičkami spletenými ze slámy. Na štědrý večer byli pod ním malé dárečky.
Nic netrvá věčně, stačí okamžik a vše se zhroutí v horu smutku.
Hned po druhém svátku vánočním, jako vždy Anna stává první a tak ji po chvilce najde Fela sedět v divném posedu u stolu v kuchyni, mrtvou. Bylo jí 33 roků. Pendlovky na stěně tikají dále, jako by se nic nestalo, ale stalo se že i tvrdý Fela uronil slzy a musel se jít utěšit pohledem na nového, robustního koně ve stáji. Štěstí a neštěstí jsou si velice blízko.
Lízal Vít
Urbanův grunt je velké stavení, ale jsou v Těšanech výstavnější.
"Život je horší než jsem si představovala. Nepočítala jsem , že dostanu něco zdarma, ale radosti se mi nedostává. Nejraději vzpomínám na malého brášku Andrýska. Často jsem jej mívala na hlídání. Jak on odrůstal odcházelo i moje dětství a přibývaly jen povinnosti."
Anna sedí v tmavé místnosti, osvětlené malou svící, u kolébky svého spícího syna. Vedle ní sedí její mladší sestřenice Magda od tety Poláčkové.
"Seš móc hodná Magdičko, že tu seš s nama. ...... Móc hodná...... Debe mě belo zase tolik co tobě, nevdávala bech se...... Neprosila bych naše abech je vopustila v šestnácti......Myslela sem že to pude líp,,,,, ten život..... co sem kemu udělala?....... Až ráno pudeš dum, popros maminko abe se stavila a brzo....potřebujo poradit."
Anna kouká oknem na zasněženou vesnici, jak k jejich domu přichází spolu s manželem i teta Magda Poláčková zabalená do vlňáčku. Sama potřebuje radu. Tchýně Ela jí naznačila, že by od ní bylo nejlepší počkat s vdavky až její nejmladší syn bude mít 17, to je čekat na něj dva roky. Právě ona poradila aby se čeledín Fela , přes zimu, poslal domů. Denně chodila radit s chodem hospodářství a s péčí o malého syna. Anna nebyla dvakrát nadšená z její pomoci, ale bála se jí odmítnout. jen si vynutila , že přes noc s ní bude doma její patnáctiletá neteř Magda, od naproti.
Strýc s tetou , jenž také pocházela z Nesvačilky a byla z rodu Lízalů, se obřadně posadili v kuchyni. Slunce se pomalu klonilo k západu a den ke svému konci. Čas pro velká rozhodnutí.
"Grunt potřebuje chlapa stejně jako ženská. Nemožeš čekat a bét sama. Grunt ti spadne na hlavo. Ela ať se stará vo svoje, má s tém dost práce...... Máš v domě chlapa co umí hospodařit tak nečeké až uteče!" strýc nejmenoval a řekl to jasně...."Mluvil sem s něm dopolední a sóhlasí. Po starém dostane jen dvě míre U hastrmánka, ale máte toho dost na hospodaření"
Teta mlčí a jen pokyvuje hlavou s drobným úsměvem. Anna mlčí. Nad zasněženou krajinou na horizontu zapadá slunce a ostře svítí do očí. Jako by se oteplilo. Oba odchází ještě za světla domů a Anna je s mírným úsměvem pozoruje se synem v náručí.
Pomalu roztával sníh, den se prodlužoval, ale malý synek jako by ztrácel síly. Sýkorky se honí po stromě před okny, těm jaro síly přidává. Když koncem února malý zakašlal a v ústech měl krev Anna se mocně rozplakala. Věděla, že on tu dlouho nebude a také nebyl. Následoval svého otce na Nebesa. Ještě mrzlo, přijel Fela a chlapce nesl v malé rakvičce na hřbitov. Led mu praskal pod nohama ve zmrzlých kalužinách. Do Borkovan se již nevrátil.
Selský rod je tvrdý, ale úmrtí v rodině zasáhlo všechny a tak Fela využil , snad nevědomky, nepřítomnosti tchyně Ely u Anny. Bez otálení se pustil do přípravy na jarní práce, ani se Anny neptal. Nenásilně, ale pevně uchopil opratě řízení gruntu.
Slepice se krčí na hnízdě a kohout rychle uhýbá chvátajícímu muži. Na dvoře je ticho a pes nervózně přihlíží dění. Stačily tři dny kdy Ela nepřišla s "radou" aby poznala že je něco jinak. Na dvoře nebyl pacholek Fela, ale hospodář Fela. Ne, neseděl v kuchyni, ale "byl jej plný dvůr". V den pohřbu zdechla kráva a za tři dny bučela ve chlévě nová. Pes nakoukne do chléva
"Ženská, s tó krávó mělas říct, od nás bys ji měla laciněj!" švitořila tchýně místo pozdravu. Proto že přišla ve zcela nevhodnou chvíli, kdy se nebohá Anna začala zbavovat smutku a konečně měla z něčeho, alespoň malou radost vyšlo z Anny:
"A proč nemáme?.. Proto že ste nechcele. Debe ste chcele, dale be ste!"
Ela stála u dveří v kuchyni a letmo přehlédla jedním pohledem místo jenž v tento okamžik prohrála na vždy. Anna již její snachou nebude. Světlo na konci tmavého tunelu se, pro Annu, rozzářilo zase jasněji. Tchýniny poslední slova na jejím bývalém gruntu byla "Jak myslíš!"
"Tak myslím, že nebudu na chlapa čekat roky. Grunt jej potřebuje hned." V Aniných očích se objevila veselejší jiskřička.
S jarem rozkvétala i Anna. Bylo vidět, že se Felou "mají k sobě", ale ve vší počestnosti. Anna se vyhýbala tomu být s ním o samotě. Ona spávala sama v domě a ani se již nebála a Fela spával až do svatby v komoři pro čeládku či ve stáji. Nemohla se vynadívat jak energický je. Pravý opak nemocného, váhavého France. Ještě než se brambory sázely, už byl doma od kováře opravený kopčák na ně.
I když Fela přišel pozdě, přesto se zde jarní práce nezpozdily.
Ihned po velikonocích jsou v Moutnickém kostele hlášeny první ohlášky Felixe a Anny. Svatba je v květnu. Bývalá tchýně Ela svatbě přihlíží jen z vlastních vrat.
"Božínku, jak se ten svět naráz změnil. Pro mnohé je stejný, ale pro mne je nádherný. Vše přebolelo a je lehčí. Je naděje v budoucnost. Modlím se a děkuji. Už snad je všechno zlo pryč:. Jako bych se vdávala poprvé, asi jsem dospěla. Budu prosit svatýho Barnabáška aby nám dal zdravé děti a moc dětí, šikovných po Felovi. Abe se nás děti držele, vezmu si k nám malou Julinku od sestry Cilky z Mótnic."
Život je rychlý kolotoč. Pod Felou se gruntu daří a rodina se rozrůstá. Jako správnému hospodáři se první narodí syn Martin a po něm i pětice děvčat. Tři však zemřou.
Po devíti letech manželství se na vánoce těší tři děti. Letos je táta překvapil tím, že přinesl maličký smrček z lesa a Anna je jej ozdobila hvězdičkami spletenými ze slámy. Na štědrý večer byli pod ním malé dárečky.
Nic netrvá věčně, stačí okamžik a vše se zhroutí v horu smutku.
Hned po druhém svátku vánočním, jako vždy Anna stává první a tak ji po chvilce najde Fela sedět v divném posedu u stolu v kuchyni, mrtvou. Bylo jí 33 roků. Pendlovky na stěně tikají dále, jako by se nic nestalo, ale stalo se že i tvrdý Fela uronil slzy a musel se jít utěšit pohledem na nového, robustního koně ve stáji. Štěstí a neštěstí jsou si velice blízko.
Lízal Vít
Co Mrštík nenapsal-Franc Urban
FRANC URBAN
Osoby:
matka Ela Vahalová - 58 roků, užívá si život s druhým manželem a je proti příchodu Fély na grunt
Franc Urban, syn Ely - 27 roků sedlák umírající na tuberkulózu, miluje grunt a svoji mladou ženu a tak najme čeledína Félu aby pomáhal Anče s vedením hospodářství, připadá si opuštěný, stále doufá že mu žena přivede na svět dědice, jeho hospodářství však upadá a dvě sestry si vymohli rozdělení gruntu a tak přišel o polovinu polí, nepěstuje cukrovku na níž se dá vydělat hodně peněz,
Anča Urbanová, bezdětná manželka France - 21 roků, je těhotná, čeká druhé dítě, první dcera jí zemřela za dva měsíce, je nejvyšší čas porodit dědice gruntu, ona to dobře ví, denně se za to modlí
Francek Vahalů, druhý manžel Ely - 42 roků, otec patnáctiletého Tobiase se snaží aby Francův grunt po jeho smrti připadl Tobiasovi, podceňuje jej a je proti němu
Franc Urban :
" Všeci mě chcó radit, ale radit tak, že mě voberó vo grunt. Nevoberó, zvostane Urbanůj! Pšenica, ječmeň a herteple bodó třeba furt. Řepa a turkyň potřebujó moc hnoja. Staří věděli proč do toho moc nešle. Sedřó koně vozením řepy do Sokolnic.
"Sakra, ta moja Anča je hezká" když se na ni dívá jak hází krmení slepicím na zaneřáděném dvoře. Začíná mít z jejího mládí strach, ona ta tuberkulóza mu bere síly. Statný kohout seběhne z vrcholu hnojiště uprostřed dvora a vrhne se na první slepici, když se Anča otočí, vidíme že je těhotná. Franc mátožně mizí ve dveřích do kuchyně.
Po chvilce za ním přichází Anča a domlouvají se na opravě stroje na "kopčení" brambor. Ona tvrdí, že se s tím starým nedá dobře pracovat a je třeba nový či jej opravit. Franc nesouhlasí a tvrdí že je dobrý až se z toho rozkašle.
"Slóžilo to leta dobře a bude dál slóžit, Féla si na to zvykne"
Anča pohledem zabrousí na křížek nade dveřmi a pomyslí v duchu na to aby to byl syn, co nosí v lůně.
"Zétra musíme svízt jetelino. Dívala sem se na panským mojó moc pěknó vojtěško" říká Anča
"Jetelina je take dobrá, furt máte neco. Vojtěška je drahá a moc se drolí. Zvostanó z ní jen ščagéle" oponoje Franc . Ona odchází připravit stodolu na svoz suchého jetele.
Ela Vahalová
"Von ten náš Franc se zbláznil, vzít si za pacholka takovýho mladýho chlapa vedle mladé ženy, není dobrý. To nebode dělat dobroto a z Borkuvan ješče nic dobrýho nedošlo! Paličaté je po mím (1.manželovi) a stejně jako von se nikdy nerozkolíbá. Pojede jen postaru. To můj mladé Francek je jiné. Kdeby sme dostaly jejich grunt, tak on naučí Tobiáša hospodařit na obou."
Sama ona hospodaří na sousedním gruntu jenž s druhým manželem zdědili od Vahalů. Jejich dvůr i humno jsou upravenější.
Francek Vahalů
" Franc je Urban, nic jinýho bét nemůže. Je jak jeho tata. Ten take neumřel moc staré."
Anča Urbanová
"Svaté Barnabášku slyš moje prosby a dé nám zdravýho syna" Tak zní její častá modlitba.
" Naši mě říkale, že to nebode lehký žití v Těšanech. Že ho mosím trocho popohánět a né ve všem poslóchat! je tade o moc víc práce než duma v Nesvačilce.Už si to skoro nepamatujo jak je to dávno. Tam sme si stačili dělat všecko sami a tade musím nahánět pacholke a děvečke. Z rovna dnes si slehla stará Drtilka, co je u nás. Že si už "nedajó pokoj", je vo dvacet roků starší než já. Bode to její desátý. Zétra na jetelino nepude a tak musím říct Anči vod našéch Poláčků. Snad ju Staňa pučí. Dé Bože ať se Franc dožije syna."
" Vonekdá bele hode a ani sem si nekópila na sukňo či halenko. Nebel čas. Furt mám starosti. Se švagrama moc nésme, nemluvíme spolu a tak chodím k našim Poláčkům co só naproti. Něco se tam dovím. Řikajó, že ten pacholek Féla je šikovné po starým Turkovi v Borkuvanech. To moc potřebujem, můj Franc dělat nemuže. Zétra, ale pude s nima kopit jetelino."
Franc Urban:
Ráno jel na ten jetel, dával se do kop po usušení na doschnutí. Rozdal na poli práci, začal plivat krev a odešel si sednout do stínu stromu. Sledoval děvečky jak nosí jetel na vidlích. Soused Juříček již odváží kopy usušené vojtěšky, ale další soused Mandelík teprve seče jetel na usušení. Slunce pálí.
V poledne jdou všichni k obědu. Féla naloží France opatrně na vůz a veze jen domů. Ten si jde ihned lehnout, ani nejí. Féla po očku sleduje dveře kam odešel Franc a ihned po té i Anču u plotny.
Anča Urbanová:
Za krásného červencového rána porodí Anča Francovi syna. Žádný chlapisko, ale šikovný, uřvaný kluk. Z rázu je svět růžový pro ty co na jeho narození nejvíce čekali. Franc ani nekašle a nenaříká. Chodí po gruntu jako páv. Matka se rozplývá péčí o dítě. Sedí na zápraží a kojí malého Pavlíka zatím co Féla s plným vozem obilních snopů projíždí kolem a prohlíží si ji. Anča sklopí oči. Féla ne.
Franc viditelně pookřál, ale stále jej trápí kašel s pliváním krve. Vše na gruntě jde jak má být. Na dvoře se hromadí řada neuklizených strojů, hromady brambor a řepy pro dobytek. Do tohoto organizovaného nepořádku se Franc jednoho podzimního rána neprobudil. Anča vstala dříve aby dala najíst dítěti , přichystala jídlo manželovi a dohlédla na krmení dobytka. Po té šla za manželem, ale již ode dveří bylo jasné že dnes již nevstane. Přesto že se na tuto situaci připravovala, podlomila se jí kolena.
Zničeho nic je na dvoře hrobové ticho. Slepice s kohoutem na hnojišti se zděšeně rozhlížejí. Pes stojí u boudy jako by vyhlížel přicházejícího. Všude ticho.
" Teto, co mne to potkalo?" vzlyká Anča ke své tetě Poláčkové jenž obléká mrtvolu do svatebních šatů.
" Co bude dál...?"
Lízal Vít
Osoby:
matka Ela Vahalová - 58 roků, užívá si život s druhým manželem a je proti příchodu Fély na grunt
Franc Urban, syn Ely - 27 roků sedlák umírající na tuberkulózu, miluje grunt a svoji mladou ženu a tak najme čeledína Félu aby pomáhal Anče s vedením hospodářství, připadá si opuštěný, stále doufá že mu žena přivede na svět dědice, jeho hospodářství však upadá a dvě sestry si vymohli rozdělení gruntu a tak přišel o polovinu polí, nepěstuje cukrovku na níž se dá vydělat hodně peněz,
Anča Urbanová, bezdětná manželka France - 21 roků, je těhotná, čeká druhé dítě, první dcera jí zemřela za dva měsíce, je nejvyšší čas porodit dědice gruntu, ona to dobře ví, denně se za to modlí
Francek Vahalů, druhý manžel Ely - 42 roků, otec patnáctiletého Tobiase se snaží aby Francův grunt po jeho smrti připadl Tobiasovi, podceňuje jej a je proti němu
Franc Urban :
" Všeci mě chcó radit, ale radit tak, že mě voberó vo grunt. Nevoberó, zvostane Urbanůj! Pšenica, ječmeň a herteple bodó třeba furt. Řepa a turkyň potřebujó moc hnoja. Staří věděli proč do toho moc nešle. Sedřó koně vozením řepy do Sokolnic.
"Sakra, ta moja Anča je hezká" když se na ni dívá jak hází krmení slepicím na zaneřáděném dvoře. Začíná mít z jejího mládí strach, ona ta tuberkulóza mu bere síly. Statný kohout seběhne z vrcholu hnojiště uprostřed dvora a vrhne se na první slepici, když se Anča otočí, vidíme že je těhotná. Franc mátožně mizí ve dveřích do kuchyně.
Po chvilce za ním přichází Anča a domlouvají se na opravě stroje na "kopčení" brambor. Ona tvrdí, že se s tím starým nedá dobře pracovat a je třeba nový či jej opravit. Franc nesouhlasí a tvrdí že je dobrý až se z toho rozkašle.
"Slóžilo to leta dobře a bude dál slóžit, Féla si na to zvykne"
Anča pohledem zabrousí na křížek nade dveřmi a pomyslí v duchu na to aby to byl syn, co nosí v lůně.
"Zétra musíme svízt jetelino. Dívala sem se na panským mojó moc pěknó vojtěško" říká Anča
"Jetelina je take dobrá, furt máte neco. Vojtěška je drahá a moc se drolí. Zvostanó z ní jen ščagéle" oponoje Franc . Ona odchází připravit stodolu na svoz suchého jetele.
Ela Vahalová
"Von ten náš Franc se zbláznil, vzít si za pacholka takovýho mladýho chlapa vedle mladé ženy, není dobrý. To nebode dělat dobroto a z Borkuvan ješče nic dobrýho nedošlo! Paličaté je po mím (1.manželovi) a stejně jako von se nikdy nerozkolíbá. Pojede jen postaru. To můj mladé Francek je jiné. Kdeby sme dostaly jejich grunt, tak on naučí Tobiáša hospodařit na obou."
Sama ona hospodaří na sousedním gruntu jenž s druhým manželem zdědili od Vahalů. Jejich dvůr i humno jsou upravenější.
Francek Vahalů
" Franc je Urban, nic jinýho bét nemůže. Je jak jeho tata. Ten take neumřel moc staré."
Anča Urbanová
"Svaté Barnabášku slyš moje prosby a dé nám zdravýho syna" Tak zní její častá modlitba.
" Naši mě říkale, že to nebode lehký žití v Těšanech. Že ho mosím trocho popohánět a né ve všem poslóchat! je tade o moc víc práce než duma v Nesvačilce.Už si to skoro nepamatujo jak je to dávno. Tam sme si stačili dělat všecko sami a tade musím nahánět pacholke a děvečke. Z rovna dnes si slehla stará Drtilka, co je u nás. Že si už "nedajó pokoj", je vo dvacet roků starší než já. Bode to její desátý. Zétra na jetelino nepude a tak musím říct Anči vod našéch Poláčků. Snad ju Staňa pučí. Dé Bože ať se Franc dožije syna."
" Vonekdá bele hode a ani sem si nekópila na sukňo či halenko. Nebel čas. Furt mám starosti. Se švagrama moc nésme, nemluvíme spolu a tak chodím k našim Poláčkům co só naproti. Něco se tam dovím. Řikajó, že ten pacholek Féla je šikovné po starým Turkovi v Borkuvanech. To moc potřebujem, můj Franc dělat nemuže. Zétra, ale pude s nima kopit jetelino."
Franc Urban:
Ráno jel na ten jetel, dával se do kop po usušení na doschnutí. Rozdal na poli práci, začal plivat krev a odešel si sednout do stínu stromu. Sledoval děvečky jak nosí jetel na vidlích. Soused Juříček již odváží kopy usušené vojtěšky, ale další soused Mandelík teprve seče jetel na usušení. Slunce pálí.
V poledne jdou všichni k obědu. Féla naloží France opatrně na vůz a veze jen domů. Ten si jde ihned lehnout, ani nejí. Féla po očku sleduje dveře kam odešel Franc a ihned po té i Anču u plotny.
Anča Urbanová:
Za krásného červencového rána porodí Anča Francovi syna. Žádný chlapisko, ale šikovný, uřvaný kluk. Z rázu je svět růžový pro ty co na jeho narození nejvíce čekali. Franc ani nekašle a nenaříká. Chodí po gruntu jako páv. Matka se rozplývá péčí o dítě. Sedí na zápraží a kojí malého Pavlíka zatím co Féla s plným vozem obilních snopů projíždí kolem a prohlíží si ji. Anča sklopí oči. Féla ne.
Franc viditelně pookřál, ale stále jej trápí kašel s pliváním krve. Vše na gruntě jde jak má být. Na dvoře se hromadí řada neuklizených strojů, hromady brambor a řepy pro dobytek. Do tohoto organizovaného nepořádku se Franc jednoho podzimního rána neprobudil. Anča vstala dříve aby dala najíst dítěti , přichystala jídlo manželovi a dohlédla na krmení dobytka. Po té šla za manželem, ale již ode dveří bylo jasné že dnes již nevstane. Přesto že se na tuto situaci připravovala, podlomila se jí kolena.
Zničeho nic je na dvoře hrobové ticho. Slepice s kohoutem na hnojišti se zděšeně rozhlížejí. Pes stojí u boudy jako by vyhlížel přicházejícího. Všude ticho.
" Teto, co mne to potkalo?" vzlyká Anča ke své tetě Poláčkové jenž obléká mrtvolu do svatebních šatů.
" Co bude dál...?"
Lízal Vít
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)