Anna Lízalová
Urbanův grunt je velké stavení, ale jsou v Těšanech výstavnější.
"Život je horší než jsem si představovala. Nepočítala jsem , že dostanu něco zdarma, ale radosti se mi nedostává. Nejraději vzpomínám na malého brášku Andrýska. Často jsem jej mívala na hlídání. Jak on odrůstal odcházelo i moje dětství a přibývaly jen povinnosti."
Anna sedí v tmavé místnosti, osvětlené malou svící, u kolébky svého spícího syna. Vedle ní sedí její mladší sestřenice Magda od tety Poláčkové.
"Seš móc hodná Magdičko, že tu seš s nama. ...... Móc hodná...... Debe mě belo zase tolik co tobě, nevdávala bech se...... Neprosila bych naše abech je vopustila v šestnácti......Myslela sem že to pude líp,,,,, ten život..... co sem kemu udělala?....... Až ráno pudeš dum, popros maminko abe se stavila a brzo....potřebujo poradit."
Anna kouká oknem na zasněženou vesnici, jak k jejich domu přichází spolu s manželem i teta Magda Poláčková zabalená do vlňáčku. Sama potřebuje radu. Tchýně Ela jí naznačila, že by od ní bylo nejlepší počkat s vdavky až její nejmladší syn bude mít 17, to je čekat na něj dva roky. Právě ona poradila aby se čeledín Fela , přes zimu, poslal domů. Denně chodila radit s chodem hospodářství a s péčí o malého syna. Anna nebyla dvakrát nadšená z její pomoci, ale bála se jí odmítnout. jen si vynutila , že přes noc s ní bude doma její patnáctiletá neteř Magda, od naproti.
Strýc s tetou , jenž také pocházela z Nesvačilky a byla z rodu Lízalů, se obřadně posadili v kuchyni. Slunce se pomalu klonilo k západu a den ke svému konci. Čas pro velká rozhodnutí.
"Grunt potřebuje chlapa stejně jako ženská. Nemožeš čekat a bét sama. Grunt ti spadne na hlavo. Ela ať se stará vo svoje, má s tém dost práce...... Máš v domě chlapa co umí hospodařit tak nečeké až uteče!" strýc nejmenoval a řekl to jasně...."Mluvil sem s něm dopolední a sóhlasí. Po starém dostane jen dvě míre U hastrmánka, ale máte toho dost na hospodaření"
Teta mlčí a jen pokyvuje hlavou s drobným úsměvem. Anna mlčí. Nad zasněženou krajinou na horizontu zapadá slunce a ostře svítí do očí. Jako by se oteplilo. Oba odchází ještě za světla domů a Anna je s mírným úsměvem pozoruje se synem v náručí.
Pomalu roztával sníh, den se prodlužoval, ale malý synek jako by ztrácel síly. Sýkorky se honí po stromě před okny, těm jaro síly přidává. Když koncem února malý zakašlal a v ústech měl krev Anna se mocně rozplakala. Věděla, že on tu dlouho nebude a také nebyl. Následoval svého otce na Nebesa. Ještě mrzlo, přijel Fela a chlapce nesl v malé rakvičce na hřbitov. Led mu praskal pod nohama ve zmrzlých kalužinách. Do Borkovan se již nevrátil.
Selský rod je tvrdý, ale úmrtí v rodině zasáhlo všechny a tak Fela využil , snad nevědomky, nepřítomnosti tchyně Ely u Anny. Bez otálení se pustil do přípravy na jarní práce, ani se Anny neptal. Nenásilně, ale pevně uchopil opratě řízení gruntu.
Slepice se krčí na hnízdě a kohout rychle uhýbá chvátajícímu muži. Na dvoře je ticho a pes nervózně přihlíží dění. Stačily tři dny kdy Ela nepřišla s "radou" aby poznala že je něco jinak. Na dvoře nebyl pacholek Fela, ale hospodář Fela. Ne, neseděl v kuchyni, ale "byl jej plný dvůr". V den pohřbu zdechla kráva a za tři dny bučela ve chlévě nová. Pes nakoukne do chléva
"Ženská, s tó krávó mělas říct, od nás bys ji měla laciněj!" švitořila tchýně místo pozdravu. Proto že přišla ve zcela nevhodnou chvíli, kdy se nebohá Anna začala zbavovat smutku a konečně měla z něčeho, alespoň malou radost vyšlo z Anny:
"A proč nemáme?.. Proto že ste nechcele. Debe ste chcele, dale be ste!"
Ela stála u dveří v kuchyni a letmo přehlédla jedním pohledem místo jenž v tento okamžik prohrála na vždy. Anna již její snachou nebude. Světlo na konci tmavého tunelu se, pro Annu, rozzářilo zase jasněji. Tchýniny poslední slova na jejím bývalém gruntu byla "Jak myslíš!"
"Tak myslím, že nebudu na chlapa čekat roky. Grunt jej potřebuje hned." V Aniných očích se objevila veselejší jiskřička.
S jarem rozkvétala i Anna. Bylo vidět, že se Felou "mají k sobě", ale ve vší počestnosti. Anna se vyhýbala tomu být s ním o samotě. Ona spávala sama v domě a ani se již nebála a Fela spával až do svatby v komoři pro čeládku či ve stáji. Nemohla se vynadívat jak energický je. Pravý opak nemocného, váhavého France. Ještě než se brambory sázely, už byl doma od kováře opravený kopčák na ně.
I když Fela přišel pozdě, přesto se zde jarní práce nezpozdily.
Ihned po velikonocích jsou v Moutnickém kostele hlášeny první ohlášky Felixe a Anny. Svatba je v květnu. Bývalá tchýně Ela svatbě přihlíží jen z vlastních vrat.
"Božínku, jak se ten svět naráz změnil. Pro mnohé je stejný, ale pro mne je nádherný. Vše přebolelo a je lehčí. Je naděje v budoucnost. Modlím se a děkuji. Už snad je všechno zlo pryč:. Jako bych se vdávala poprvé, asi jsem dospěla. Budu prosit svatýho Barnabáška aby nám dal zdravé děti a moc dětí, šikovných po Felovi. Abe se nás děti držele, vezmu si k nám malou Julinku od sestry Cilky z Mótnic."
Život je rychlý kolotoč. Pod Felou se gruntu daří a rodina se rozrůstá. Jako správnému hospodáři se první narodí syn Martin a po něm i pětice děvčat. Tři však zemřou.
Po devíti letech manželství se na vánoce těší tři děti. Letos je táta překvapil tím, že přinesl maličký smrček z lesa a Anna je jej ozdobila hvězdičkami spletenými ze slámy. Na štědrý večer byli pod ním malé dárečky.
Nic netrvá věčně, stačí okamžik a vše se zhroutí v horu smutku.
Hned po druhém svátku vánočním, jako vždy Anna stává první a tak ji po chvilce najde Fela sedět v divném posedu u stolu v kuchyni, mrtvou. Bylo jí 33 roků. Pendlovky na stěně tikají dále, jako by se nic nestalo, ale stalo se že i tvrdý Fela uronil slzy a musel se jít utěšit pohledem na nového, robustního koně ve stáji. Štěstí a neštěstí jsou si velice blízko.
Lízal Vít
