Vladivostok a Nesvačilka

Za první světové války se tři Nesvačiláci dostali až na druhý konec světa, do Vladivostoku.
Byli to:
František Husák z č.35, jemuž se  říkalo "Legionář"
Filip Sedláček z č.14, ten byl písařem ve štábu a vrátil se mezi posledními vojáky
Jaroslav Peregín Kloc narozen na č.52, žil v Tuřanech a také se vracel v posledním sledu

Zde jsou tři staré pohlednice z Vladivostoku. Minimálně dvě jsou prací českého legionáře.

300 roků a jeden týden.

Třista roků a jeden týden uplynul od podepsání dekretu o založení obce Nesvačilka.
Jako vzpomínku přináším snímek z matriky kde je zaznamenán první rodilý nesvačilák.

Vůbec prvním zápisem o nesvačilákovi je v matrice úmrtí Catherine Šnoblové. Najdete jej na této adrese:http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/4540/?strana=80.
Narození je na stejné adrese, pouze číslo stránky je 34.

Vojenský útvar 9123 Drhovice

Delší dobu jsem nic nepřidal a tak Vás, milí čtenáři, seznámím s místem kde jsem strávil rok a půl života. Je to již velice dávno, pohledem délky života. Dne 5. dubna 1972 jsem ráno vyrazil "na vojnu" s "malou duší". Netušil jsem kam jedu tím vlakem. Drhovice u Tábora. Asi šest kilometrů za Táborem, směrem na Písek. U nádraží v Táboře nás nahnali do náklaďáků V3S o odvezli do oploceného areálu zvaného VÚ 9123. Rozléhal se v prostoru mezi vesničkou a lesem. Nic moc velkého. Krásně to bylo přehlédnutelné ze silnice u hřbitova nad vesničkou s 35ti domy (asi do toho počítali i stodoly). Krom malinkého obchůdku a hospody v rodinném domě byla pouze autobusová zastávka. Jinak nic.
Tady jsem strávil pouze první noc a odvezli mne do školy v Rožmitále pod Třemšínem. To byl pravý opak Drhovic. Bývalý prvorepublikový hotel Praha u lesa a rybníčku s řadou nových paneláků. Krásný výhled na městečko, jako z pohádka.
Klidně to dnes popisuji, ale dříve bych si to nemohl dovolit. bylo to vojenské tajemství.
Tady přikládám dnešní snímek Drhovických kasáren.
Vysvětlivky: O- ošetřovna
                      ČTZ- budova kde byli obytování kuchaři, řidiči, automechanici atd (četa týlových zásob)
                      K- byla kuchyně s jídelnou
                      1+2 budovy s čísly rot
                      malá budova - byla dříve opravdu malá budova starého štábu útvaru
                      budova roty PSU - zde jsem spával ve druhém patře s výhledem na západ, do polí, v prvním patře byl štáb útvaru a v přízemí dozorčí s věznicí
                      TESCO rota - byla spojovací rota nepatřící k našemu útvaru, stejně tak strážní rota a výpočetní stanice Západního Vojenského Okruhu (tam byla zaměstnána spousta mladých holek z Tábora (pro nás vojáky, nedostižné)
                       NZ sklad - takzvané nedotknutelné zásoby, spousta skříňových V3S s neznámým obsahem, který jsme i v noci museli hlídat
                       mezi kuchyní a PSU byl takzvaný buzerák, místo pro hromadné nástupy útvaru
                     

Strážní rota, označení červeně hlídala rozlehlá sklad v lese za autoparkem, sahající až téměř k řece Lužnici. Dnes si jej můžete prohlédnout detailně na mapě Google.

Nejhorší bylo, že se nemohlo na takzvané vycházky. Ty byly povoleny vybraným vojákům v sobotu a v neděly mezi 14 -22 hodinou. Vycházku jste dostali, ale kam jít? Opustit areál obce jsme nesměli a do hospody  "U Pejšů" to bylo snad za trest. Byl jsem tam jednou. V hospodě zima jak v "rybí ku.." a tak nás paní vzala do vlastní kuchyně a nosila pivo tam pro 3 vojáky a 2 domorodce. Kouřit se tam nesmělo, paní dělala vánoční cukroví.

V létě si vojáci brali vycházky a chodili "načerno" po pěšince kolem lesa (vlevo nahoře) k řece Lužnici. Bylo to lesem asi 5 kilometrů okolo plotu hlídaných skladů. Aby nás ti slaboduší Slováci a Mďaři nezastřeli bylo nutno jít a dělat hluk. Taková byla nepsaná domluva, a fungovalo to. Moc jsem tam nechodil, jelikož tam u řeky bylo rekreační zařízení Silonu Planá nad Lužnicí se spoustou manželek lampasáků a tak se snámi nikde moc nebavil. Také bylo hrozné doprovázet zpět opilé kamarády, zvláště v noci.

Jinak dnes je to příjemná vzpomínka. Více jak čtyřicet roků smazalo negativa a je na co vzpomínat.

svobodník Lízal odchází ze slavnostního nástupu jako desátník.

Kaple - podzim 2015

"Zima na krku" a tak informace jak daleko pokročila stavba kaple " Na kopcách".

Aktuální stav ukazuje první fotka. Je hotov kamený základ stavby do výšky 2,5 metru. Vršek zdi je zabezpečen proti vlivu počasí provizorním plechovým krytem. Celkově stavba je ve stavu kdy se bude čekat na vaši finanční pomoc aby se mohlo pokračovat ve výrobě dřevěných dílců. Montáž může začít až bude možno rychle dokončit zastřešení.

Do zimy by se mělo instalovat venkovní nasvětlení stavby.

Ještě přidávám vizualizaci stavby v terénu, po jejím dokončení.

 Příjezd od Moutnic naskytne takový pohled.

Pohled ze silnice od Těšan.

Malé připomenutí.

Červen 2014 a začínáme kopat základy.

Z voňavých dálek.

Koníček, moderně hobby, je kořením života.
tady je malá ukázka z mojí "kořenky"
Dopisy přišlé z velké dálky.

Nejstarší v mojí sbírce je zajímavý i počtem známek.

Tento je zase zajímavý svojí adresou. Správně vyhodnotili, že patříme pod Rusko. 

Dopis je z Jižní Afriky, aby nepletlo razítko Belfast. Je to městečko ve východním Transvaalu (nevím jak se to dnes jmenuje).

Dopis z ostrova kde zemřel Napoleon.

I z nejopuštěnějšího ostrova na světě mi přišel dopis. Tento ostrov leží v jižním Atlantiku. Nejbližší pevné místo je Kapské Město  vzdálené 2000 km.

Každý voněl jinak. Dnešní Facebook nijak nevoní.

VL

Lízali v Židlochovicích.

Zjistil jsem, že nejsem sám koho okouzlují staré rodové fotografie či dokumenty.
Tady přináším důkaz ze Židlochovic. tam také žijí Lízali jenž mají kořeny v Nesvačilce.
Pan Josef Lízal mi zaslal tyto materiály:

Zde Moutnický farář, spisovatel Václav Kosmák, vypsanou rukou zapsal narození dědečka pana

Josefa Lízala

Zde je Vincemc Lízal na fotce z Krakova jako voják c.k. armády. Osudné se mu stalo převelení na "Italskou frontu" kde zahynul.

Hřbitov kde jsou uloženy jeho ostatky dnes leží ve Slovinské vesnici Ajdovščina.

Toto je záznam z matriky o narození tatínka pana Josefa.

Elegáni ze Židlochovic

 Rodina Lízalů, pan Josef sedí v popředí ve světlém  tričku

Za materiály ke zveřejnění děkuji

VL

Kroj

Ukázka parádního oblečení z období 1. světové války.

Na snímku je Antonie Lízalová z č.6 provdaná do Rozárie  za Františka Husáka.

Snímek od Jany Hönigové.

VL

Nesvačilka 1825 - dolní konec

Z takzvaných "Císařských otisků" je dochována mapa Nesvačilky z roku 1825

Trvalé stavby jsou zapsány čeným číslem. 

Takže černé číslo 24 bylo domem s popisným číslem 9 v držení vdovy Magdaleny Horáčkové, dnes tam stojí domy s čísly 72 (Kosek+Krejčiříková) a č.9 (Jančíkovi)

černá 25 byla č.p.10 obývané mým pradědečkem Janem Lízalem a dnes obsahuje č.83(Gereichovi), č.40 (Vozdečtí) a č.10 (Ďulíčkovi)

černá 28 byla č.p. 11 obývané Vincencem Neumanem, dnes obsahuje č.74 (Lízalovi) a č.11 Lízal Pavel

29 byla č.p. 22 obývané rodinou Josefa Vincence a nyní obsahuje č.111 (Lízal Karel), č.22 (Poláčkovi) a č.69 (Husákovi)

30 bylo postaveno Matějem Beránkem v roce 1793 a mělo č.p. 24, dnes obsahuje č.45 (Nádeníček Pavel) a č.24 (Nádeníčkovi)

na černé 30 dnes stojí č.90 (Husákovi) a tenkráte nebylo osídleno

32 bylo postaveno v roce 1793 naším předkem Františkem Lízalem a mělo č.p. 31 a dnes obsahuje č.49 (Hluškovi) a č.31 (Šmídovi)

34 bylo č.p.23 a také jej obývala rodina Josefa Vincence a dnes tam stojí č.54 (Doležalová Helena), č.76 (Císařovi), č.23 (Hrouzkovi) a č.99 (Janouškovi)

černé 35 obýval Šimon Doležal, mělo a stále má č.12 (Hrdličkovi)

38 bylo č.p.13 obývala rodina Peregrína Sedláčka, dnes obsahuje č.88 (Balák Zdeněk) a č.13 (Mazůrkovi)

39 bylo č.p. 14 obýval Viktorin Hrouzek,(dnes Bartákovi) a nyní také č.77 (Husák Pavel)

42 byla č.p.15 bylo domovem Františka Vacula (dnes Přerovský Zdeněk) a nyní i č.81 (Sikslovi)

černé číslo 43 bylo č.p. 16 bylo domovem rodiny Antonína Krejčiříka,(nyní Lízal Lubomír) a nyní i č.56 (Lízal Marek)

posledním černým číslem je 45, to bylo č.p.17 léta obývala rodina Tomáše Gloce (dnes Poláčkovi) a nyní i č.68 (Richter Tomáš)

To je popis dolního konce vesnice

VL

http://archivnimapy.cuzk.cz/

Z vojenského archívu

Několik smutných dokladů císařské šílenosti. Zápisy o úmrtí Nesvačiláků v 1. světové válce.
Samozřejmě nejsou zde uvedeni všichni, protože ani archívy nemají všechny doklady a řada ještě není zdigitalizována. Tak jen pár na ukázku.
A kdyby jste chtěli pátrat sami: http://vuapraha.cz/node/69
VL

z čísla 20 (Josef Sedláček)

z čísla 42 (Martin Antl)

z čísla 43 (dnes Lukáš Husák)

z čísla 33 (Vít Lízal)

První příjmení

Blížící se výročí připomenu uvedením příjmení dávných osadníků. Jsou to jména z let 1715-1750. Samozřejmě ne všechny, ale ta která se v matrice často opakují.
Krejčiřík
Trboušanský
Trbola
Ribička
Sýkora
Černý
Hrdlička
Ondroušek
Bílí
Tihlář
Vitouch
Padal
Grossman
Vrba
Karažia
Čermák
Duffek
Kolařík
Truhlář
Gecl
Horáček
Hudec
Poláček
Karafiát
Skalický
Dostál
Šnobl
Dobrovolný
Krška
Podloucký
Přibyl
Houba
Havlík
Ježek
Blažek
Veselý
Polák
Sedláček
Krypl
Krušina
Kyselák
Kunštátský
Vysoudil
Oplatník
Stehlík

Nemám doklad, že tato příjmení se ve vsi uchovala trvale. Uchovala se ve většině v okolních obcích a zase se vrátila do Nesvačilky.
VL

Vazby-Nikolčice

Přináším další znak obce jenž má spojitost s Nesvačilkou.
V dnešní době jsou vztahy takřka neznatelné, ale je třeba si uvědomit, že příjmení Lízal se do vesnice dostalo právě z Nikolčic. Proč? To se již nedovíme, ale asi to bylo bráno jako příležitost. Předpokládám, že mezi průkopníky kontaktů mezi těmito dvěma obcemi byli ovčáci, jmenovitě rod Truhlářů. Ti se často stěhovali mezi obcemi a je pravděpodobné, že Jan Lízal a Mathias Truhlář se znali již z Nikolčic, kde starý Martin Truhlář pásl ovce.
V roce 1783 jsme měli v Šitbořicích i společnou farnost a také matriku.
Dnes jsou Lízali v Nikolčicích na ústupu a zde jsou nejvíce zastoupeným příjmením.

Nikolčice, okres Břeclav

Rodokmen

Po dlouholetých přípravách jsem našel odvahu a pustil jsem se do tvorby rodokmenu Lízalů.
Pro jeho tvorbu jsem chybně zvolil program  MY HERITAGE. Je velice kvalitní, ale není zdarma. Investovat ještě každý rok dva tisíce korun, mimo spoustu času a námahy , se mi nechtělo.  Zaplnit oněch 250 jmen co jsou tam k uložení zdarma mi trvalo pár dnů.
Zvolil jsem tedy náš program ANCESTRY i když v diskutující uživatelé upozorňují, že má také své kapacitní hranice. Pro mou tvorbu je zatím dostatečný a hlavně přehledný. na doporučení tam nevkládám fotografie.
Dostal jsem se k zápisu o Lízalovi z roku 1650. Výhodou je, že se jako rodina pohybujeme pouze v  několika obcí v blízkosti Nesvačilky. Nevýhodou je , že naše matrika na internetě končí v roce 1870. Tím se pro mne stává časové období do první světové války dosti nepřehledné a mimo vlastní znalosti se musím spolehnou na matriku v Těšanech. To je z hlediska času a komfortu práce velice nepraktické. Přesto mám v seznamu více než 1300 osob. Pro rodinné vazby se v něm vyskytuje i rodina Sedláčků z Nesvačilky, Svobodů z Těšan, částečně i Nesvačilští Husáci a Vahalové z Těšan.
Největší překvapení je množství pokrevních příbuzných v Těšanech a naše spojitost s příběhem slavné hry Maryša.
Práce na rodokmenu přináší ohromné množství kontaktů i s osobami o nich jste v životě ani neslyšeli a nebo jste neměli tušení, že jde o příbuzné.
Čtením matrik také získáváte dovednost číst staré texty a také jim rozumět. Při práci s matrikami vám, pomohou dobrovolníci na takzvané "Nástěnce" kam umístnite , pro vás nečitelný, text a oni jej přeloží či vysvětlí.
Pro ulehčení práce jsem si přepsal naši matriku narozených. Nyní se snažím i o sňatky , ale to je trochu oříšek. Způsob psaní prvních sňatků je dosti neprůkazné v tom odkud oddaní jsou.
Tady je malá ukázka z matriky v Újezdě u Brna, kam jsme do roku 1785 patřili.

Horní odstavec je zápis sňatku Vituse Tihlaříka ze Žatčan s Marinou dcerou Mathia Čermáka z Nesvačilky. Jedním ze svědků byl i Mathias Sykora z Nesvačilky jenž byl dosti frekventovanou osobou v matrikách.

Druhý zápis je o svatbě osoby Francisis Kita s Marinou  od Gerogiho Grosmana. Svědky byli Martinus Máca a Jocoby Navrátil z Újezda.

Tady toho mnoho nepřečtu. V horním řádku je jméno Jacobus Kalvoda. Bere si Dorotheu. Svědek se jmenuje Martinásek z Újezda.
Ve druhém odstavci je ženich jména Joannes ze Žatčan, nevěsta jménem Justina Podloucká z Újezda. Svědek je tam jako u předchozí svatby.
Třetí svatba, to si Antonius syn Joannese  ? z Nesvačilky bere slečnu Rosinu od Jacobiho Osičku ?. Jméno svědka je Čapek.

Doporučuji jako ideální činnost pro důchodce. Nebojte se a pustěte se do vlastního rodokmenu.
VL

Poslední koně v JZD

Dnes se přeneseme do začátku let sedmdesátých.
Snímky jsou foceny u družstevní konírny jenž byla v dnešní stodole-garáži za domem Jiřího Hrouzka staršího.
Malý domek je vodárna JZD a za ní bývala drůbežárna. Na snímku již zarůstá náletovými dřevinami a dnes je to rekultivovaná plocha.
Starší osobou je kočí Leopold Lízal. Starší hoši jsou Petr Lízal a Lubomír Lízal. Tu omladinu nepoznám.

Foto zapůjčil Petr Lízal, dnes žijící v Bystrci.

VL

Hodovníci z První republiky

č.1- Václav Hrdlička dům č.12

č.2- Otto Lízal č.28

č.3- Adolf Husák č.51

č.4- Eduard Kubeš majitel hostince

č.5- Alex Buchta č.4

č.6- František Kulhánek č.38

č.7- Oldřich Husák č.35

č.8- Matěj Klanica č.53

č.9- Jan Sedláček č.16

č.10- František Veselý č.48

Starobní důchod.

Dnes dorazila moje "pracovní loď" do cílového přístavu.Žádná sláva, žádné ovace se nekonají, ale starobní důchod je zde.
V Divákách na zámku jsem se v roce 1968 strašně smál, spolu s ostatnímu spolužáky, když účetní pan Němeček chtěl podepsat důchodový list, či jak se ten dokument, každoročně podepisovaný u zaměstnavatele, jmenuje. Všem nám to připadalo až neskutečné, že někdy půjdeme do důchodu. Vždyť jsme tenkráte teprve nastoupili do učení a on ten čas je zde.
 Jako tenkráte mi do smíchu není, ale pocit za odváděnou práci je příjemný. Lituji pouze zdraví, které mi nedovolilo pracovat nadále.
VL

Byla svatba, byla.

Další várka svatebních fotografií.

Smutek ve slunečný den

Každý slunečný den není vždy krásný. Ten dnešní je hrozný pro 4 matky z Miroslavi jimž zahynuly děti při autonehodě.
I naše obec zažila podobné traumatizující zážitky. Je to již 54 roků co zahynul otec ze synem u Telnice při nehodě na motocyklu. Stačilo "střihnout" zatáčku a otec zemřel ten den v nemocnici. Zpráva o smrti syna přišla vdově v den pohřbu manžela. I dnes se mi vybaví jak nikdo z přítomných nechtěl jít sdělit tu informaci a to mi bylo 9, stejně jako tomu mrtvému spolujezdci.

VL

Společné foto.

Několik hromadných fotek.