Povídky z matriky II. - Jeho pastorkyně

Jeho pastorkyně Život je skládanka kde vše zapadá do všeho. Vše má své souvislosti, někdy až překvapivé.Nic se něděje jen tak, i když se nám to často tak zdá. Žijeme role jenž nám osud předepsal. Jsme však schopni ze scénáře života vytvořit život smysluplný, chce to snahu. Anička nedostala do začátku nijak příjemnou životní roli. Nebylo v ní radosti pro ni. Přivedla na svět nechtěné dítě za okolností jenž by nechtěla zažít žádná žena. O to více však malou Jůlinku milovala srdcem mladičké matky. Dcerka pro ni byla sluncem života. Netušila, že její role není dohrána. Že trápení není konec. Blbec zůstává blbcem stále a tak sedlák pokračoval v znásilňování i nadále. Přišlo jaro a chutě otce rostli úměrně se slunečním žárem. Zase musela Anička do stodoly a co se tam jednou událo, to ona do smrti nedokázala přesně popsat ani panu faráři při zpovědi. Ze tmy vzpomínek se mihnou otcovy kalhoty padající k jeho kolenům, jeho slova "už se těším jak to udělám i té tvé malé", pocit obrovské hrůzy a zděšení, vzepjetí "Tak to ne!", kosa letící ze zdi k němu a světlo na dvoře v němž si všimne zakrvácené kosy v ruce. Světlo ji probudilo, ona odhazuje kosu a běží k matce. Zděšeně se svěřuje, že jej zabila. Tak to cítila. "Zabila jsem to, zabila jsem to. Bude klid". Matka ji konejšivě, klidně objímá, vede do kuchyně a uklidňuje. Zůstává klidná a věnuje se dceři a až po dlouhé chvíli se jde podívat co se stalo. Jde přez dvůr sama a jen pokynem ruky odmítne nejstarího syna od účasti. Ve stodole leží její manžel v obrovské kaluži krve. Nehýbe se. Přijde blíže aniž na něj sáhne jej prohlíží. Ve tváři s otevřenými očima i ústy chybí špička brady a nosu. Výraz tváře je děsivý. Tělo zkroucené a ruce se snažící zakrýt rány na stehně a ruce. Kosa musela nejprve zasáhnout nos, bradu a skončila ve stehně pravé nohy a předloktí pravé ruky. Smrtelnou se stala přeťatá žíla na noze. To je i v 21. století smrtelné zranění. Nešlo to zastavit rukou a smrt vykrvácením, s rozbouřeným srdcem, přišla rychle. Matka zůstávala ledově klidná. Věděla, že není pomoci. Krev ještě netuhla a v ráně, velice hluboké, byly ještě bubliny. Krev se roztekla ve slámě na dva metry široko. Po chvilce se pokřižuje a rychle odrmolí otčenáš se sepnutýma rukama. Na dvoře pošle syna pro faráře a rakev. Jako by na zavolání jsou všechny děti okolo matky. Ta zakáže místo s otcem navštívit a vyzve všechny ke společné motlitbě. jen Anička je ponechána se svojí Jůlinkou v jejich komůrce. Po motlitbě přesto nejstarší syn Johan se jde podívat do stodoly a odhání slepice jenž začaly pojídat srážející se otcovu krev. Zemřel otec, hlava rodiny, živitel, ale je až mrtvolné ticho. Žádný nářek. Matka dovaří fazolovou polévku a jde se k obědu, jako by se nic nestalo. Po obědě dorazí druhý syn Franc s panem farářem a s rakví. Ten jde prohlédnout mrtvolu s matkou a Johanem. Ostatní děti čekají na dvoře u kuchyně. Trváto dlouho něž ta trojice vyjde ze vrat stodoly. Farář požehná dětem a praví větu jenž bude stále s tímto úmrtím používat " Otec zemřel na zranění jenž zavinil si sám" Tak skončil jeden život a začal běh událostí, jenž mnohé překvapily. Pohřeb byl druhý den po ranní mši za účasti jen několika osob. Ve vsi se to snad ani nedovědili ti co ráno na mši nebyli. Hrobník jen tak tak dokončil vykopání hrobu. Nikdo mimo matky, Johana a France nevěděl že mrtvola leží v rakvi tak jak zemřela,se staženými kalhotami "Jen ať u brány nebeské svatý Petr ihned pozná kdo to je" pravila matka když jej dávali synové do rakve. Odpoledne po pohřbu šli hoši za svou prací po hospodářství a matka Aničku poslala do spíže pro láhev višňové kořalky, co každý rok spolu dělají. Na stůl postaví dvě malé skleničky a poručí nalít. Anička s udivením nalévá a dozvídá se že jejím otcem je někdo jiný. Jiný člověk. První co jí napadlo, že tedy nemá stejného otce jako její dcera. Je jen jeho pastorkyně. "Aničko, mohu ti to říct až nyní. Až on je v hrobě. Tvým opravdovým otcem Isidor ze sousedství, můj švagr. Stejně tak je otcem tvého bratra Francka. Všichni tři máte stejné mateřské znaménko nahoře na levé noze. Nebudu ti vyprávět proč, ale je to tak. Možná později ti povím jak tomu bylo. Musíš, ale mlčet ať neublížíš nikomu. Je to naše, ženské tajemství." Matka viděla že hospodářství jde dál jako by se nic nestalo. Vždyť synové jsou již takřka dospělí. Je jasné, že jej převezme nejstarší Johan a ten také začal poroučet. Jako téměř vždy po důležité události na hospodářství se Matka pěšky vydala pěšky k setře. Není to daleko, pouhá půlhodinka chůze. Zběžně se pozdravila se švagrem Isidorem a nikdo by neřekl, že mají spolu dvě děti.Sestra Marie ji s radostí objala jaksi vřeleji než jindy a matka to vycítila. "Maři, co se děje?" Setra se nani mile podívala, na její smutné tváři byla ale spokojenost a povídá: " A tak si budeš moci svoho Isidora vzít za manžela" Matka nechápavě a překvapeně: " Co to mluvíš? Co to pleteš, je to tvůj chlap" "Už jen chvilku, nemám moc sil a cesta do nebe je velice blízko. Mužu s klidem umřít a vím, že se mi postaráš o děti i manžela. Nechtěla jsem ti jej sebrat a nikdy jsem ti nic nevyčítala. Spokojeně odcházím" poté se posadili ke stolu a vzpomínali jak spolu vyrostli v této kuchyni. Marie byla o osm roků starší a tak se měla vdávat jako první. Ženich Kuba se jí líbil a chystala se svatba. Jenže pouhý den před svatbou Kuba náhle umírá rychle na otravu krve. Šok pro všechny, ale hlavně pro Marii. Šok o to větší, když se Marie dizví, že je již těhotná. Narodí se jí dcera, ale ta do půl roku umírá. Žije tedy na hospodářství i se sestrou Anežkou, naší nynější matkou. Na muže neměla pomyšlení. Ani ve snu ji nenapadlo, že Isidor co se začal točit okolo Anežky se stane jejím manželem. Ne osud, ale rodiče rozhodli, že Anežka si vezme sousedovic Johana a Marie Isidora. Dcer se nikdo neptal a stalo se jak rodiče chtěli. Anežka to sice obrečela, ale energický Johan si ji podmanil. Netušila co ji čeká. Marie vypadala spokojeně. Dostala muže o osm roků mladšího domkaře s krávou a malým políčkem. První se vdávala Anežka s netrpělivým Johanem ze sousedství. Marie s Isidorem až za měsíc. Anežka chodila tedy pomáhat na přípravu svatby již ze sousedního gruntu. Marie ji měla moc ráda a tak den před svatbou kdy přijel do domu nevěsty ženich Isidor dopřála sestře a ženichovi aby se rozloučili. Tady se tomu říkalo "Potomky". To kamarádky svému žýenicho dovolili se rozloučit se svou milou, jenž si vzít nemůže. Rozloučit se jak se říká."se vším všudy". To proto Potomky, že děvčata na sexuální naléhání často milému odpovídala "až potom, po svatbě, potomky". Proto potomky,až potom co již nikdy nebude.Jen jednou jedinkrát. Tak by to mělo být. Anežka s Isidorem se loučili tak, že za 9 měsíců se narodila Anička, ale ta již byla Johanova. Ani Isidor to netušil. Jenom že osud nedopřál tak brzo dítě Isidorovi s Marií. Trápilo je to všechny a tak Marie poslala Anežku do komůrky za Isidorem sama. Chtěla mu dát trochu radosti a z toho byl druhý syn Francek. A jako by osud poděkoval Marií za laskavost i ona prorodila. Během pár roků porodila Isidorovi čtyři děti. Jenže to jí již táhlo na čtyřicítku. Dvě děti zemřely, začala churavět. Častěji prosila sestru o pomoc s manželem. S úsměvem jí říkala "Unás neubude a přibude snad jen u vás." Anežka chodila a netížilo jí to, jelikož viděla jak její muž se chová sám. Ani Johanovi nikdy nepřišlo divné, že manželka chodí k sestře. A tu se stalo ono trápení Aničce. Marie, kterou držela při životě povinnost starosti o manžela děti uviděla po pohřbu švagra světlo ve tmě. Světlo ve vlastním pohřbu, jenž umožní aby si sestra konečně mohla vzít Isidora. Jako by vypnula všechny obranné mechanismy těla i duše a opravdu do týdne zemřela.Umírala s úsměvem na duši. Prožila, dle sebe, život takový jaký mý být dle Písma. Nedostala do vínku života pevné zdraví, ale svoji úlohu zde splnila. Nečekete však, že zlo se v dobro obrátilo. Matka Anežka si vzala švagra Isidora a chystala se veselka Johanovi. Johan Jenže to právě táhli krajem cizí vojska na bitvu jenže se stala slavná názvem "U Slavkova". Byli to Francouzi. Jedno podzimní odpoledne vtrhli do hospodářství na koních. Nesrozumitelně křičleli, donutili Johana naložit vůz senem a odjed s nimi. Vše se seběhlo strašně rychle a nikdo se ani neloučil.Proč? Snad odveze jen seno a brzy se vrátí. Ouha. Nevrátí se nikdy! To tenkráte nikdo nevěděl. První Ohlášky byly ohlášeny, ale ženich odejel. Prozradím, že až za dlouhých 30 roků přinese starý farář ze vsi psaní pro rodinu. Jemu jej doručil nový učitel z města a přinesl z Vídně ten dopis. Johan v něm popisuje co se sním dělo po odjezdu z domova. S vojáky se dostal až do Francie. Nechtěli jej propustit a on se snimi měl, na cestách, dobře. Bohužel přišel o nohu v kotníku a právě vojenští lékaři mu nohu amputovali a život zachránili. Zanechali jej v Německu ve vojenském špitále. Tam se seznámil s ošetřovatelkou z Vídně. Spolu se vydali na návrat. Ve věku 30 roků se sní oženil a oba pracovali ve Vídni ve vojenském špitále. Vychovali tři syny a dvě dcery. Nejstarší syn je učitel a právě on zařídil poslání onoho dopisu. Takže z Johana sedláka se stal Johan špitálník co se staral o pomocné práce. Chybějící noha mu nevadila a vlastně málo kdo to věděl. Jen do svého rodného kraje se již nikdy nepodíval. Francek Plánovaný hospodář zmizel s vojáky a nikdo nevěděl co bude. Přišel advent, ten bývá bez svateb a tak se pomalu začala domlouvat náhradní svatba. Hospodářství nemůže čekat a tak se rodiny domluvili, že u oltáře chybějícího Johana nahradí jeho mladší bratr Francek a ten také převezme grunt. Je třeba aby někdo poroučel a je docela otázkou zda to mladý Franc dokáže. A tak se v půli ledna vydal osmnáctiletý ženich k oltáři s dvaadvacetiletou nevěstou. Byla to dcera šikovného tesaře z vesnice nedaleko. Franc nepůsobil nijak radostně, prostě pokorně nesl to co osud přinášel. Nevěděl, že je synem nového manžela matky a nese i jeho povahu, klidnou, rozvážnou. S pomocí celé rodiny a hlavně matky se pustil do hospodaření. Zpočátku dosti často na poli zvedl hlavu koukaje do doli jako by vyhlížejích bratra. I docela rád by mu grunt přenechal. jeho spíše lákal les a práce se dřevem. Po čtyřech letech byli v chalupě dvě děti a jejich matka umírá. Často se to tak dělo. Co nyní? Rodina nevěsty si vědělan rady. Má doma šikovnou Marušku, holčinu právě šestnáctiletou. Na nic se jí neptají a za France provdají. Opravdu holčina šikovná, přesně za 9 měsíců po svatbě porodí manželovi první z patnácti dětí. Ano v dalších letech ještě bude rodit 14x. Zemřou pouze tři. Takže do dospělosti vychová třináct dětí. Jak víme Johan se nevrátí a Franc se snaží na poli, ale přesto dole u řeky postaví malý katr na vodní pohon. Zpracovává vlastní stromy na desky a trámy. Většinu z nich použije příbuzenstvo od Marušky na stavbách v okolí. Podaří se na grunt dostat Maruščinu sestru s manželem, kteří pomáhají na polích a tak Franc má více času na zpracování dřeva. Zde trošku odbočím k Jůlince. Jůlinka Ono dítě neštěstí mezi domnělým otcem a jeho dcerou. Když je jí 16 provdá ji matka za staršího učitele ve vsi. Nechtěla ji nechávat dřít na polích a také sama měla plán, že odejde do kláštera. Manžel byl jednou tak stár než ona, ale byl to člověk slušný a neskonale hodný . Dokázal naspořit něco peněz a tak bída nehrozila. Obývali byt ve škole o dvou místnostech, hned na proti domu kde se narodila Maruška. Tak se dívala jak její bratři tesají trámy. Po narození druhého syna znenadání přijdou na manžela horečky a ten umírá. Jůlinka je v nejistotě co s ní a dětima bude dál. Matka odešla do města, do vojenského špitálu jako ošetřovatelka.Rychle se to vyřeší. Do čtrnácti dnů přichází nový pan učitel. Mladý, svobodný. Jůlinka by měla vyklidit byt, ale nový učitel na tom netrvá. Je rád že není sám v bytě a tak se paní domácí za půlroku musí rychle stát jeho manželkou. Pan učitel si "rychle spočítal" že žít v bytě sám nejde a nejlépe to bude ve dvou, či více lidech. To dobré počítání jej bude provázet celý život a přinese jim všem blaho. Filip, jak se jmenoval, byl člověk bystrý a všímavý. Byl to on kdo Francovi doporučil Maruščinu sestru vzít na grunt do služby. Rád chodil po vyučování za Francem, říkal mu švagře i když tomu tak nebylo. Přemýšleli jak zlepšit katr. Francek pokračování. I když se katr honil i za jasných letních nocích, tak zisk byl stále malý. I beze škol, Francek věděl, že je třeba výrobu rozšířit. Dole ve městě vyhořel parní katr. První toho druhu široko, daleko. Kde však vzít peníze. Prodat půdu to sedláka nenaapdne ani v divokém snu. Jenže Franc má výhodu, že má švgra Filipa. Ten se zná s úředníky na panství (tomu parní katr patří) a tak s nimi vyjednává o koupi. Marně. Úředníci nastavili cenu moc vysoko na to aby to sedlák mohl koupit. Stačilo všek aby náhodou v zámeckém parku se potkal se zámeckým pánem a ten se sním dal do řeči. Filip od pohledu nevypadal na sedláka a na maloměsto měl až obrovský přehled o dění ve světě. Po dalším vyjednávání o úvěru s panskými úředníky se Filip ohlásil u zámeckého pána. Věřil si, že jej argumenty přesvědčí o půjčce na koupi katru. Franc jej zrazoval, ale stejně se na jednání vydal také. Necítil se v čistém oblečení dobře a po jednéní ještě hůře. Pán je totiž vyslechl, podiskutoval ale nic nedal. Filip mu cestou domů vysvětloval, že je to na dobré cestě. Věřil, že pána zaujal. Franc byl nucen přemýšlet jak rozšíří sklady pro dřevo a přístupové cesty ke katru. Filip jej k tomu nutil věříc v úspěch v jednání se zámeckým pánem. Měl pravdu. Nebylo to ihned, ale za rok od setkání na zámku se započalo se stavebními úpravami pro nový katr. Opravdový nově vyrobený katr. Filip tak zapůsobil a investora ze zámku, že ten poskytnul dostatečný úvěr na zcela nový parní katr s pilou. Prostě zámecký pán uvěřil, že Franc s Filipem dokáží řídit katr lépe než ti jimž pánův katr shořel. Prostě fabrika na dřevo která bude přínosem i pro panství. Nyní už na gruntě hospodařila švagrová Mařenka. Franc neměl na nic jiného než katr, čas. Od jara do podzimu se dole u řeky stavělo a montovalo. Za prvních ranních mlh se v údolí rozezněl zcela nový zvuk, zvuk parního katru. Zpracovával dřevo z celého okolí. Panské lesy měli přednost. Ze sedláka Francka se stal podnikatel. Nebylo mu to "proti srsti", ale stálo to neustále moc sil. Doma co dva roky přibývali děti a on se neustále musel učit novým znalostem. Chodil dohlížel. U stroje měl dva strojníky v kanceláři seděl účetní s brejličkami a neustále počítal. Na France zase dohlížel Filip. A dobře. Úvěr ze zámku se splatil. Grunt se opravil a prodal těm co na něm pracovali. Franc si postavil dům kousek od gruntu s výhledem na katr. Tam zaměstnával celou rodinu. Ve svých šedesáti letech finančně pomohl rodině odkoupit pozemky patřící k oběma gruntům. Dožil se dopisu od bratra z Vídně a psal spolu, dosud žijící, matkou odpověď na něj. Neustálý nával starostí s provozem katru zmáhal France. Jak rád si vzpomenul na to, že po návalu polních prací přicházeli i časy oddechu. Třeba když zapršelo, či se sklidilo. Tady ne. Neustálý přísun klád k řezání a tedy i nutný odvoz hotovách prken a trámů znavoval více a více. Za následníka byl vybrán nejstarší syn z prvního manželství Petr. Mařenka s tím neměla problém. Za finančního ředitele si Franc vybral Filipova druhého syna Josefa. Katr byl zajištěn. Výstavba katru pro France se stala odrazovám můstkem další kariéri švagra Filipa. Ten byl z učitele jmenován zámeckým úředníkem a poradcem zámeckého pána. Jůlinka a jejích šest dětí se stěhovala do bytu ve městě. Jen pár kroků od špitálu kde sloužila její matka. Ta nechtěla tuto práci, jenž považovala spíše za poslání, opustit. Když překročíme století, tak zjistíme, že potomek v ženské línii Jůlinky se stane první rektorkou vysoké školy v Česku. Ne vše však pokračovalo jako v růžové zahradě. Lidské životy jsou někdy hodně těžké. Jednomu vnukovi Jůlinky porodila dcera nemanželské dítě. Není to nic mimořádného. Jen to ztíží dítěti život. Tak tomu kdysi bývalo. Horší, než normálně to bylo že to bylo na vesnici a dítě nosilo příjmení Kakáč. Jan, jak se jmenoval si užil mnohé ústrky pro svůj původ a příjmení. Na svou škodu v letech německé okupace se začal mstít svým trýznitelů. Ne , nikoho nepřivedl do rukou gestapa, ale naháněl ve vsi strach z udání.Ihned po konci války mu to spoluobčané spočítali. Zavřeného v kleci na přepravu sviní jej vozili posměšně po obci. Přežil to a ihned zmizel. "Chytil dobrý vítr" a stal se starostou městečka v západních Čechách. Pracoval na odsunu Němců a dosti se snažil. Vstoupil do KSČ a nesl se na vlně úspěchu.Jenže se stal nepohodlným a tak skončil za ostnatým drátem. Jeho soudruzi jej odsoudili na 20 roků vězení. Znovu zažíval ponížení a byl z toho vysvobozen až při útěku z vězení, kdy byl zastřelen. pokračování.....bude