Něco ze staršího Lontu:
tento článek byl napsán 21.9.2010
V pondělí, na naše hody by se dožil 84 roků největší sedlák v dědině a širokém okolí – Václav Lízal.
Sice takřka celý život sebou vláčel stranickou legitimaci vševědoucí strany, ale přesto zůstal pravým, nefalšovaným sedlákem. Sedlákem, se vším co k jeho personifikaci patří.
Narodil se Josefu a Hedvice Lízalovým 13. Září 1926. Ve kterém domě jsem nezjistil, jelikož č. 88 zakoupil Josef Lízal až v roce 1927. To byl Vaškovi rok a tak si ani nemohl pamatovat, jak se stavělo pořádné selské stavení, největší ve vsi v té době. Mlíčař, jak se otci přezdívalo, byl chytrý sedlák nebál se nových věcí. Václav zdědil většinu jeho genů, pracovitého s rozhledem hospodařícího sedláka.
V roce 1951 se oženil s Věrou Pokornou z Moutnic. Vychovali spolu dceru Věru.
Léta jeho mládí to byl komunistický experiment a ten vyhovoval jeho nátuře novátora. Zapojil se do „stranické práce“ a ta mu nahrazovala školní vzdělání. Nedostatek školního vzdělání se neprojevilo na jeho manžerských schopnostech. Přestože bydlel v Nesvačilce, strana jej dosadila jako předsedy MNV (starostu) v Moutnicích. Bylo to v květnu roku 1957, rozhodujícím roku nátlaku na založení JZD v Moutnicích. Nátlak byl tak razantní, že v září téhož roku Václav slavil první vítězství. Poslední den toho měsíce zahájil jako předseda MNV zakládající schůzi JZD. Zatím vyčkával a počáteční problémy nechal na Josefu Lejskovi, co by prvním předsedovi JZD. Bylo mu 31 a sbíral zkušenosti, jak se to dělá jinde. Když, ale v roce 1959 odstoupil Lejska z funkce, Václav se postavil do čela představenstva JZD Moutnice. Ne ještě to nebylo „na věčné časy“. V roce 1962 odešel z družstva, aby se za dva roky vrátil, opět jako předseda. Ty dva roky jej nahrazoval nesvačilák Vojtěch Sedláček. Na ty dva roky prohlásil, že se vzdělával. V roce 1963 se odstěhoval do svého nového domu V Moutnicích.
Od toho roku 1964 až do důchodu v roce 1986 ovládal pevnou rukou JZD jako vlastní v tom nejlepším smyslu slova. Pro něj to nebyla práce, pro něj to bylo poslání. Neznal pracovní dobu a nesnášel překážky. Stále se snažil posunovat zemědělství kupředu k vyšším výnosům a lepšímu hospodaření.
Proto jsem jej nazval největším sedlákem, že sedlákem nemůžete být od pondělí do pátku. To v zemědělství nejde. On byl v práci denně. Vím dobře, co píši, pracoval jsem pod ním 12roků a ne vždy jsme se shodli, ale do jeho smrti jsme k sobě zůstali otevření. Nejednou jsem byl nucen poslouchat jeho velikášské monology ve čtyři ráno, uprostřed vojtěškového pole. Tam jsem jej vnímal jako sedláka furianta, co se předvádí, naparuje. To každý sedlák potřeboval a on se tak připravoval ( ty monology slyšely snad stovky lidí, nejen já) na družstevní schůze. Piloval své řečnické umění. Za řečnickým pultem mluvil bez papírů, „z patra“ a mohu dosvědčit, že prostší lidé často nedýchali. Byl strhující řečníkem. Nyní mne mrzí, že jsem si nezapisoval jeho formulace. Na jednu si však vzpomínám. To se rozjel ve chvále hospodářských výsledků k větě „zaberem to, vod Brna po Rakouský hranice. Tak jsme silní“.
My, místní jsme jej znali, jako Vaška Lízala, nebo Mlíčařa. Jak jsem uvedl, to bylo po otcově přezdívce. Mimo náš region a obzvláště ve stranickém prostředí byl znám jako Stalin. Tuto nelichotivou přezdívku si vydobyl svoji neústupností při prosazování svých názorů a Moutnického JZD. On musel mít firmu na předních místech v hodnocení a toho se dalo docílit novou technikou a technologiemi. Vyvíjel vždy maximální snahu se k těmto produktům dostat, což nebylo zrovna lehké. Tvrdá nátura a selský rozum v jeho podání vynesla JZD Moutnice mezi nejlépe hospodařící družstva v republice. Tvrdí-li kdokoliv, že jen díky stranickému průkazu, budu oponovat. To možná platilo v začátcích JZD, ale od sedmdesátých let mu to bylo jen na obtíž. Stranické direktivy brzdily jeho schopnosti managerovat tak velkou firmu. Jeho velkou předností bylo, že poznal co v člověku je, co umí. Politika v tom nehrála roli. Pro družstvo pracovali docenti vyhození z brněnských vysokých škol po roce 68. Já po vystoupení ze strany jsem nepocítil žádnou diskriminaci. Kdo dokázal svojí prací prospívat firmě, neměl problém. Slitování měl ale i s místními lidskými troskami, jež nechával přežívat. Odjinud, neměl opilec šanci.
Nehrabal pro sebe a ani ostatním příliš nerozdával. Desítky domů v Moutnicích byly lepší než jeho. V garáži obyčejný Žigulík. Jeho životním stylem nebyl přepych, ale práce. To vyčítal Nesvačilským družstevníkům, že myslely při výplatě hlavně na sebe a ne na družstvo. Narážel tím na to, že v šedesátých letech jsme měli vyšší odměnu na pracovní jednotku než Moutnice.
Strana co jej vynesla do funkce, jej také zničila. Na místo „Řádu práce“ co se dával úspěšným pracovníkům do důchodu, on dostal trestní stíhání. Nikdo ani pořádně neví za co. Trapně zjišťovali, zdali si nenechávali tržby za drobný prodej cibule či okurek. Nic mu nedokázali. Můj názor je, že si to jen soudruzi vyřizovali účty mezi sebou. Obzvláště Oslavanští horníci jej neměli v lásce a podařilo se jim jej „zadupat do země“. Z družstva odešel bez fanfár, i když by mu náležely. Zůstala po něm firma, jenž dodnes žije z jeho podstaty.
Napsal jsem největší sedlák a na tom označení trvám. Byl sedlákem duší. Bil se za rodnou hroudu, ochraňoval ji a zveleboval. Jistě bylo to poplatné době a on se jevil jako její představitel, komunista, ale tím on nikdy nebyl. Byl to sedlák s 2000 hektary a měl tu smůlu, že u moci byli komunisti.
Zemřel 6.11.2007. pohřeb byl na jeho přání v úzkém rodinném kruhu.
VL
