Jsou dny, co nevymizí z paměti. Vynikají vedle
všeobecné šedi dnů běžných. Ony pohnutky pro zanesení do paměti „na věčné
časy“ jsou různé a mohou být často až kuriózní. Této článek píši na podnět velice
kuriózní události, která se zapsala nejen do mojí paměti. Stala se v minulém
století dvakráte. Jde o okupaci našeho státu.
Dnes je to právě 44 roků, co jsem se byl vzbuzen na
internátu učiliště v nedalekých Divácích vychovatelem Studýnkou se sdělením,
že jsme byli přepadeni Sovětskou armádou. Žádal nás o klid o poslušnost. Nad hlavami
nám v zámeckém parku duněla těžká vojenská letadla. Poslouchali jsme jedny
z prvních tranzistorových rádií (rádia co se dala přenášet, jelikož konečně
fungovala i na baterie a měla malé rozměry). Hledali se cesty jak nás dostat do
našich domovů. Nebylo to jednoduché, jelikož někteří spolužáci byli až od
Slovenských hranic na Gotwaldovsku (Zlínsku). Nebyl strach co bude, ale pocit zrady a podlého činu.
Díky rozvaze celého národa nedošlo ke katastrofě a za pár
dní vše fungovalo jako vždy. Cesta domů pro nás všechny proběhla po okupaci
vcelku bez problémů.
Za zmínku ještě stoj, že onoho dne probíhali v Nesvačilce
ještě žňové práce. V dnešní době nepředstavitelný termín pro tyto práce.
Zde jde pouze o malé připomenutí nepříjemné události, která
posunula nevyhnutelný pád komunistů o dvacet dlouhých roků.
Jakpak by asi vypadal
náš dnešní život nebýt událostí středy 21. Srpna 1968?
VL
Žádné komentáře:
Okomentovat