Po pradědečkovi pátrám

Takřka idylický obrázek. Dozrávající pole, udržovaná obydlí u okresní silnice.



Stačí však napsat kraj kde byl snímek, v červnu 2012 nafocen, a pro většinu znalých čtenářů je po idyle.
Halič.
Dnes území rozdělené mezi Polsko a Ukrajinu. Leckterý náš dědeček či pradědeček tímto krajem nechtěně prošel. Ti šťastní se vrátili, ale mnozí tam nemají ani svůj hrob. Před sto lety tam zuřila bitva za bitvou a my jsme nepoučitelní. Zase se chrastí zbraněmi a che se vnucovat vlastní názor velkým klackem. Tenkráte to byl dědula s licousy z Vídně, dnes je to černoch z Ameriky.
Je mi smutno z toho kam se politika zase dostala.
Je mi smutno také z této fotky, jenž ukazuje kraj, kde někde zůstalo tělo mého pradědečka.
Musel v neděli ráno 1.srpna 1914 rukovat chránit Rakouské impérium. Opustil nesklizenou úrodu, ženu a 4 děti. Více je nespatřil. Pražské noviny otiskli, za tři měsíce po jeho odjezdu, takové oznámení denních ztrát na bojištích.

Dědu na bojišti ani nenašli. Až 31. 12. 1919 byl prohlášen, úředně, za mrtvého. Vy ho v seznamu najdete ve třetím sloupci.
Po přejití prvního návalu smutku se utěšovali děti i žena, že snad přežil a někde tam zůstal.

Cár papíru pro pozůstalé a ještě dvě malá pole na Gandiji, dostal sirotek Gabriela od státu.

Nedávno jsem z nich zdědil 140 m2. To není na hospodaření, tak na pěkný hrob. Že bych jej tam pradědovi , konečně udělal?

Fotku nemám. jen tyto vzpomínky.

VL