Povídky z matriky II. - Jeho pastorkyně

Jeho pastorkyně Život je skládanka kde vše zapadá do všeho. Vše má své souvislosti, někdy až překvapivé.Nic se něděje jen tak, i když se nám to často tak zdá. Žijeme role jenž nám osud předepsal. Jsme však schopni ze scénáře života vytvořit život smysluplný, chce to snahu. Anička nedostala do začátku nijak příjemnou životní roli. Nebylo v ní radosti pro ni. Přivedla na svět nechtěné dítě za okolností jenž by nechtěla zažít žádná žena. O to více však malou Jůlinku milovala srdcem mladičké matky. Dcerka pro ni byla sluncem života. Netušila, že její role není dohrána. Že trápení není konec. Blbec zůstává blbcem stále a tak sedlák pokračoval v znásilňování i nadále. Přišlo jaro a chutě otce rostli úměrně se slunečním žárem. Zase musela Anička do stodoly a co se tam jednou událo, to ona do smrti nedokázala přesně popsat ani panu faráři při zpovědi. Ze tmy vzpomínek se mihnou otcovy kalhoty padající k jeho kolenům, jeho slova "už se těším jak to udělám i té tvé malé", pocit obrovské hrůzy a zděšení, vzepjetí "Tak to ne!", kosa letící ze zdi k němu a světlo na dvoře v němž si všimne zakrvácené kosy v ruce. Světlo ji probudilo, ona odhazuje kosu a běží k matce. Zděšeně se svěřuje, že jej zabila. Tak to cítila. "Zabila jsem to, zabila jsem to. Bude klid". Matka ji konejšivě, klidně objímá, vede do kuchyně a uklidňuje. Zůstává klidná a věnuje se dceři a až po dlouhé chvíli se jde podívat co se stalo. Jde přez dvůr sama a jen pokynem ruky odmítne nejstarího syna od účasti. Ve stodole leží její manžel v obrovské kaluži krve. Nehýbe se. Přijde blíže aniž na něj sáhne jej prohlíží. Ve tváři s otevřenými očima i ústy chybí špička brady a nosu. Výraz tváře je děsivý. Tělo zkroucené a ruce se snažící zakrýt rány na stehně a ruce. Kosa musela nejprve zasáhnout nos, bradu a skončila ve stehně pravé nohy a předloktí pravé ruky. Smrtelnou se stala přeťatá žíla na noze. To je i v 21. století smrtelné zranění. Nešlo to zastavit rukou a smrt vykrvácením, s rozbouřeným srdcem, přišla rychle. Matka zůstávala ledově klidná. Věděla, že není pomoci. Krev ještě netuhla a v ráně, velice hluboké, byly ještě bubliny. Krev se roztekla ve slámě na dva metry široko. Po chvilce se pokřižuje a rychle odrmolí otčenáš se sepnutýma rukama. Na dvoře pošle syna pro faráře a rakev. Jako by na zavolání jsou všechny děti okolo matky. Ta zakáže místo s otcem navštívit a vyzve všechny ke společné motlitbě. jen Anička je ponechána se svojí Jůlinkou v jejich komůrce. Po motlitbě přesto nejstarší syn Johan se jde podívat do stodoly a odhání slepice jenž začaly pojídat srážející se otcovu krev. Zemřel otec, hlava rodiny, živitel, ale je až mrtvolné ticho. Žádný nářek. Matka dovaří fazolovou polévku a jde se k obědu, jako by se nic nestalo. Po obědě dorazí druhý syn Franc s panem farářem a s rakví. Ten jde prohlédnout mrtvolu s matkou a Johanem. Ostatní děti čekají na dvoře u kuchyně. Trváto dlouho něž ta trojice vyjde ze vrat stodoly. Farář požehná dětem a praví větu jenž bude stále s tímto úmrtím používat " Otec zemřel na zranění jenž zavinil si sám" Tak skončil jeden život a začal běh událostí, jenž mnohé překvapily. Pohřeb byl druhý den po ranní mši za účasti jen několika osob. Ve vsi se to snad ani nedovědili ti co ráno na mši nebyli. Hrobník jen tak tak dokončil vykopání hrobu. Nikdo mimo matky, Johana a France nevěděl že mrtvola leží v rakvi tak jak zemřela,se staženými kalhotami "Jen ať u brány nebeské svatý Petr ihned pozná kdo to je" pravila matka když jej dávali synové do rakve. Odpoledne po pohřbu šli hoši za svou prací po hospodářství a matka Aničku poslala do spíže pro láhev višňové kořalky, co každý rok spolu dělají. Na stůl postaví dvě malé skleničky a poručí nalít. Anička s udivením nalévá a dozvídá se že jejím otcem je někdo jiný. Jiný člověk. První co jí napadlo, že tedy nemá stejného otce jako její dcera. Je jen jeho pastorkyně. "Aničko, mohu ti to říct až nyní. Až on je v hrobě. Tvým opravdovým otcem Isidor ze sousedství, můj švagr. Stejně tak je otcem tvého bratra Francka. Všichni tři máte stejné mateřské znaménko nahoře na levé noze. Nebudu ti vyprávět proč, ale je to tak. Možná později ti povím jak tomu bylo. Musíš, ale mlčet ať neublížíš nikomu. Je to naše, ženské tajemství." Matka viděla že hospodářství jde dál jako by se nic nestalo. Vždyť synové jsou již takřka dospělí. Je jasné, že jej převezme nejstarší Johan a ten také začal poroučet. Jako téměř vždy po důležité události na hospodářství se Matka pěšky vydala pěšky k setře. Není to daleko, pouhá půlhodinka chůze. Zběžně se pozdravila se švagrem Isidorem a nikdo by neřekl, že mají spolu dvě děti.Sestra Marie ji s radostí objala jaksi vřeleji než jindy a matka to vycítila. "Maři, co se děje?" Setra se nani mile podívala, na její smutné tváři byla ale spokojenost a povídá: " A tak si budeš moci svoho Isidora vzít za manžela" Matka nechápavě a překvapeně: " Co to mluvíš? Co to pleteš, je to tvůj chlap" "Už jen chvilku, nemám moc sil a cesta do nebe je velice blízko. Mužu s klidem umřít a vím, že se mi postaráš o děti i manžela. Nechtěla jsem ti jej sebrat a nikdy jsem ti nic nevyčítala. Spokojeně odcházím" poté se posadili ke stolu a vzpomínali jak spolu vyrostli v této kuchyni. Marie byla o osm roků starší a tak se měla vdávat jako první. Ženich Kuba se jí líbil a chystala se svatba. Jenže pouhý den před svatbou Kuba náhle umírá rychle na otravu krve. Šok pro všechny, ale hlavně pro Marii. Šok o to větší, když se Marie dizví, že je již těhotná. Narodí se jí dcera, ale ta do půl roku umírá. Žije tedy na hospodářství i se sestrou Anežkou, naší nynější matkou. Na muže neměla pomyšlení. Ani ve snu ji nenapadlo, že Isidor co se začal točit okolo Anežky se stane jejím manželem. Ne osud, ale rodiče rozhodli, že Anežka si vezme sousedovic Johana a Marie Isidora. Dcer se nikdo neptal a stalo se jak rodiče chtěli. Anežka to sice obrečela, ale energický Johan si ji podmanil. Netušila co ji čeká. Marie vypadala spokojeně. Dostala muže o osm roků mladšího domkaře s krávou a malým políčkem. První se vdávala Anežka s netrpělivým Johanem ze sousedství. Marie s Isidorem až za měsíc. Anežka chodila tedy pomáhat na přípravu svatby již ze sousedního gruntu. Marie ji měla moc ráda a tak den před svatbou kdy přijel do domu nevěsty ženich Isidor dopřála sestře a ženichovi aby se rozloučili. Tady se tomu říkalo "Potomky". To kamarádky svému žýenicho dovolili se rozloučit se svou milou, jenž si vzít nemůže. Rozloučit se jak se říká."se vším všudy". To proto Potomky, že děvčata na sexuální naléhání často milému odpovídala "až potom, po svatbě, potomky". Proto potomky,až potom co již nikdy nebude.Jen jednou jedinkrát. Tak by to mělo být. Anežka s Isidorem se loučili tak, že za 9 měsíců se narodila Anička, ale ta již byla Johanova. Ani Isidor to netušil. Jenom že osud nedopřál tak brzo dítě Isidorovi s Marií. Trápilo je to všechny a tak Marie poslala Anežku do komůrky za Isidorem sama. Chtěla mu dát trochu radosti a z toho byl druhý syn Francek. A jako by osud poděkoval Marií za laskavost i ona prorodila. Během pár roků porodila Isidorovi čtyři děti. Jenže to jí již táhlo na čtyřicítku. Dvě děti zemřely, začala churavět. Častěji prosila sestru o pomoc s manželem. S úsměvem jí říkala "Unás neubude a přibude snad jen u vás." Anežka chodila a netížilo jí to, jelikož viděla jak její muž se chová sám. Ani Johanovi nikdy nepřišlo divné, že manželka chodí k sestře. A tu se stalo ono trápení Aničce. Marie, kterou držela při životě povinnost starosti o manžela děti uviděla po pohřbu švagra světlo ve tmě. Světlo ve vlastním pohřbu, jenž umožní aby si sestra konečně mohla vzít Isidora. Jako by vypnula všechny obranné mechanismy těla i duše a opravdu do týdne zemřela.Umírala s úsměvem na duši. Prožila, dle sebe, život takový jaký mý být dle Písma. Nedostala do vínku života pevné zdraví, ale svoji úlohu zde splnila. Nečekete však, že zlo se v dobro obrátilo. Matka Anežka si vzala švagra Isidora a chystala se veselka Johanovi. Johan Jenže to právě táhli krajem cizí vojska na bitvu jenže se stala slavná názvem "U Slavkova". Byli to Francouzi. Jedno podzimní odpoledne vtrhli do hospodářství na koních. Nesrozumitelně křičleli, donutili Johana naložit vůz senem a odjed s nimi. Vše se seběhlo strašně rychle a nikdo se ani neloučil.Proč? Snad odveze jen seno a brzy se vrátí. Ouha. Nevrátí se nikdy! To tenkráte nikdo nevěděl. První Ohlášky byly ohlášeny, ale ženich odejel. Prozradím, že až za dlouhých 30 roků přinese starý farář ze vsi psaní pro rodinu. Jemu jej doručil nový učitel z města a přinesl z Vídně ten dopis. Johan v něm popisuje co se sním dělo po odjezdu z domova. S vojáky se dostal až do Francie. Nechtěli jej propustit a on se snimi měl, na cestách, dobře. Bohužel přišel o nohu v kotníku a právě vojenští lékaři mu nohu amputovali a život zachránili. Zanechali jej v Německu ve vojenském špitále. Tam se seznámil s ošetřovatelkou z Vídně. Spolu se vydali na návrat. Ve věku 30 roků se sní oženil a oba pracovali ve Vídni ve vojenském špitále. Vychovali tři syny a dvě dcery. Nejstarší syn je učitel a právě on zařídil poslání onoho dopisu. Takže z Johana sedláka se stal Johan špitálník co se staral o pomocné práce. Chybějící noha mu nevadila a vlastně málo kdo to věděl. Jen do svého rodného kraje se již nikdy nepodíval. Francek Plánovaný hospodář zmizel s vojáky a nikdo nevěděl co bude. Přišel advent, ten bývá bez svateb a tak se pomalu začala domlouvat náhradní svatba. Hospodářství nemůže čekat a tak se rodiny domluvili, že u oltáře chybějícího Johana nahradí jeho mladší bratr Francek a ten také převezme grunt. Je třeba aby někdo poroučel a je docela otázkou zda to mladý Franc dokáže. A tak se v půli ledna vydal osmnáctiletý ženich k oltáři s dvaadvacetiletou nevěstou. Byla to dcera šikovného tesaře z vesnice nedaleko. Franc nepůsobil nijak radostně, prostě pokorně nesl to co osud přinášel. Nevěděl, že je synem nového manžela matky a nese i jeho povahu, klidnou, rozvážnou. S pomocí celé rodiny a hlavně matky se pustil do hospodaření. Zpočátku dosti často na poli zvedl hlavu koukaje do doli jako by vyhlížejích bratra. I docela rád by mu grunt přenechal. jeho spíše lákal les a práce se dřevem. Po čtyřech letech byli v chalupě dvě děti a jejich matka umírá. Často se to tak dělo. Co nyní? Rodina nevěsty si vědělan rady. Má doma šikovnou Marušku, holčinu právě šestnáctiletou. Na nic se jí neptají a za France provdají. Opravdu holčina šikovná, přesně za 9 měsíců po svatbě porodí manželovi první z patnácti dětí. Ano v dalších letech ještě bude rodit 14x. Zemřou pouze tři. Takže do dospělosti vychová třináct dětí. Jak víme Johan se nevrátí a Franc se snaží na poli, ale přesto dole u řeky postaví malý katr na vodní pohon. Zpracovává vlastní stromy na desky a trámy. Většinu z nich použije příbuzenstvo od Marušky na stavbách v okolí. Podaří se na grunt dostat Maruščinu sestru s manželem, kteří pomáhají na polích a tak Franc má více času na zpracování dřeva. Zde trošku odbočím k Jůlince. Jůlinka Ono dítě neštěstí mezi domnělým otcem a jeho dcerou. Když je jí 16 provdá ji matka za staršího učitele ve vsi. Nechtěla ji nechávat dřít na polích a také sama měla plán, že odejde do kláštera. Manžel byl jednou tak stár než ona, ale byl to člověk slušný a neskonale hodný . Dokázal naspořit něco peněz a tak bída nehrozila. Obývali byt ve škole o dvou místnostech, hned na proti domu kde se narodila Maruška. Tak se dívala jak její bratři tesají trámy. Po narození druhého syna znenadání přijdou na manžela horečky a ten umírá. Jůlinka je v nejistotě co s ní a dětima bude dál. Matka odešla do města, do vojenského špitálu jako ošetřovatelka.Rychle se to vyřeší. Do čtrnácti dnů přichází nový pan učitel. Mladý, svobodný. Jůlinka by měla vyklidit byt, ale nový učitel na tom netrvá. Je rád že není sám v bytě a tak se paní domácí za půlroku musí rychle stát jeho manželkou. Pan učitel si "rychle spočítal" že žít v bytě sám nejde a nejlépe to bude ve dvou, či více lidech. To dobré počítání jej bude provázet celý život a přinese jim všem blaho. Filip, jak se jmenoval, byl člověk bystrý a všímavý. Byl to on kdo Francovi doporučil Maruščinu sestru vzít na grunt do služby. Rád chodil po vyučování za Francem, říkal mu švagře i když tomu tak nebylo. Přemýšleli jak zlepšit katr. Francek pokračování. I když se katr honil i za jasných letních nocích, tak zisk byl stále malý. I beze škol, Francek věděl, že je třeba výrobu rozšířit. Dole ve městě vyhořel parní katr. První toho druhu široko, daleko. Kde však vzít peníze. Prodat půdu to sedláka nenaapdne ani v divokém snu. Jenže Franc má výhodu, že má švgra Filipa. Ten se zná s úředníky na panství (tomu parní katr patří) a tak s nimi vyjednává o koupi. Marně. Úředníci nastavili cenu moc vysoko na to aby to sedlák mohl koupit. Stačilo všek aby náhodou v zámeckém parku se potkal se zámeckým pánem a ten se sním dal do řeči. Filip od pohledu nevypadal na sedláka a na maloměsto měl až obrovský přehled o dění ve světě. Po dalším vyjednávání o úvěru s panskými úředníky se Filip ohlásil u zámeckého pána. Věřil si, že jej argumenty přesvědčí o půjčce na koupi katru. Franc jej zrazoval, ale stejně se na jednání vydal také. Necítil se v čistém oblečení dobře a po jednéní ještě hůře. Pán je totiž vyslechl, podiskutoval ale nic nedal. Filip mu cestou domů vysvětloval, že je to na dobré cestě. Věřil, že pána zaujal. Franc byl nucen přemýšlet jak rozšíří sklady pro dřevo a přístupové cesty ke katru. Filip jej k tomu nutil věříc v úspěch v jednání se zámeckým pánem. Měl pravdu. Nebylo to ihned, ale za rok od setkání na zámku se započalo se stavebními úpravami pro nový katr. Opravdový nově vyrobený katr. Filip tak zapůsobil a investora ze zámku, že ten poskytnul dostatečný úvěr na zcela nový parní katr s pilou. Prostě zámecký pán uvěřil, že Franc s Filipem dokáží řídit katr lépe než ti jimž pánův katr shořel. Prostě fabrika na dřevo která bude přínosem i pro panství. Nyní už na gruntě hospodařila švagrová Mařenka. Franc neměl na nic jiného než katr, čas. Od jara do podzimu se dole u řeky stavělo a montovalo. Za prvních ranních mlh se v údolí rozezněl zcela nový zvuk, zvuk parního katru. Zpracovával dřevo z celého okolí. Panské lesy měli přednost. Ze sedláka Francka se stal podnikatel. Nebylo mu to "proti srsti", ale stálo to neustále moc sil. Doma co dva roky přibývali děti a on se neustále musel učit novým znalostem. Chodil dohlížel. U stroje měl dva strojníky v kanceláři seděl účetní s brejličkami a neustále počítal. Na France zase dohlížel Filip. A dobře. Úvěr ze zámku se splatil. Grunt se opravil a prodal těm co na něm pracovali. Franc si postavil dům kousek od gruntu s výhledem na katr. Tam zaměstnával celou rodinu. Ve svých šedesáti letech finančně pomohl rodině odkoupit pozemky patřící k oběma gruntům. Dožil se dopisu od bratra z Vídně a psal spolu, dosud žijící, matkou odpověď na něj. Neustálý nával starostí s provozem katru zmáhal France. Jak rád si vzpomenul na to, že po návalu polních prací přicházeli i časy oddechu. Třeba když zapršelo, či se sklidilo. Tady ne. Neustálý přísun klád k řezání a tedy i nutný odvoz hotovách prken a trámů znavoval více a více. Za následníka byl vybrán nejstarší syn z prvního manželství Petr. Mařenka s tím neměla problém. Za finančního ředitele si Franc vybral Filipova druhého syna Josefa. Katr byl zajištěn. Výstavba katru pro France se stala odrazovám můstkem další kariéri švagra Filipa. Ten byl z učitele jmenován zámeckým úředníkem a poradcem zámeckého pána. Jůlinka a jejích šest dětí se stěhovala do bytu ve městě. Jen pár kroků od špitálu kde sloužila její matka. Ta nechtěla tuto práci, jenž považovala spíše za poslání, opustit. Když překročíme století, tak zjistíme, že potomek v ženské línii Jůlinky se stane první rektorkou vysoké školy v Česku. Ne vše však pokračovalo jako v růžové zahradě. Lidské životy jsou někdy hodně těžké. Jednomu vnukovi Jůlinky porodila dcera nemanželské dítě. Není to nic mimořádného. Jen to ztíží dítěti život. Tak tomu kdysi bývalo. Horší, než normálně to bylo že to bylo na vesnici a dítě nosilo příjmení Kakáč. Jan, jak se jmenoval si užil mnohé ústrky pro svůj původ a příjmení. Na svou škodu v letech německé okupace se začal mstít svým trýznitelů. Ne , nikoho nepřivedl do rukou gestapa, ale naháněl ve vsi strach z udání.Ihned po konci války mu to spoluobčané spočítali. Zavřeného v kleci na přepravu sviní jej vozili posměšně po obci. Přežil to a ihned zmizel. "Chytil dobrý vítr" a stal se starostou městečka v západních Čechách. Pracoval na odsunu Němců a dosti se snažil. Vstoupil do KSČ a nesl se na vlně úspěchu.Jenže se stal nepohodlným a tak skončil za ostnatým drátem. Jeho soudruzi jej odsoudili na 20 roků vězení. Znovu zažíval ponížení a byl z toho vysvobozen až při útěku z vězení, kdy byl zastřelen. pokračování.....bude

Z výstavby kaple

 Pohled na výstavbu kaple kolem Nesvačilských hodů 2020.

Povídky z matriky I. - Sedlák blbec

Sedlák blbec

Jsou zákony psané i nepsané. Jsou zákony respektované i obcházené. Řada z nás má snahu je nedodržovat. Jejich dodržování nám činí život jednodušší a také zploštělý od exesů. To mnoha lidem chybí, ten neopakovatelný prožitek co ostatní nemají.

Povím Vám příběh, příběh tím podivuhodnější, že může být pravdivý. Ba si troufnu tvrdit, že se jistě stal. Tento popis vznikal při pátrání ve stoletých matrikách narození, svateb a úmrtí. Tam jsou neviditelně skryty miliony příběhů. Chce to jen trochu všímavosti, znalostí a fantazie. K oné fantazii dá podnět třeba jen malá, nicotná, poznámka faráře na okraji matriky. Příběh je stár asi dvěstě roků, kdy sedlák na gruntu, i sebemenším, byl někdo kdo stál nad vším abylo na něm. Ne každý tu odpovědnost zvládnul. Vztahoval se na něj zákon jako na všechny. Byl-li rozumu zdravého nebyl problém. Hůře bylo, byl-li nakloněn tomu že je "někdo". Tím "někdo" je jen na gruntu jako živitel dávající živobytí všem na něm. Nevyplívají mu z toho výhody oproti morálce, slušnosti a všem i nepsaným zákonům.Se zdravým rozumem to šlo, horší bylo když byl sedlák příliš velkého sebevědomí.

Jeden takový sebevědomý hospodařil na gruntu daleko od vsi  spolu s manželkou a osmičkou dětí. Hospodařili již asi dvacet roků a jeho všemoc obludně vyvrcholila když jemu dcera Anna porodila dceru Jůlinku. V matričním zápisu nechal pan farář

okénko pro otce prázdné. Tak mu káže zákon a on tak činí i s radostí neb je cnostný. Rodit děti mimo manželství se temkráte "nenosilo". Prázdné políčko otce, ale nebránilo tomu aby se neneslo krajem kdo za bříško nebohé Aničky může. Všichni lidé vědí všechno. Nebyl nikdo jiný na koho by se to dalo svést tak lehce jako na neurvalého otce. Všichni jej znali desítky roků.

Žádný veřejný lynč se nekonal. Holt bohatý sedlák je "někdo". Nikdo si netroufnul vkročit do konfliktu s jeho mocí. Mocí malou, ale pro bezmocné účinnou. Slouha Boží v nedělním kázání, po křtu Jůlinky, horoval proti hříchu smilstva, ale majíc na mysli mladičkou matku a vůbec ne strůjce pohoršení. Marně. Po mši všichni, i ti co psát neuměli, znali že hříšníkem je ten co si říká táta, ale přesto Aničce cejch byl vypálen. Nevadí, že seděla s matkou mezi ženami v první řadě stejně jako otec v první řadě mezi sedláky. Kostelní, bezbožné divadlo s hlavami hore, stejné jako každou neděli. Nemožno, ani slovem, pokárat takového hříšníka. Pán gruntu je pán gruntu. Po mši odešel, ke svému vozu s koňmi, s úsměvem. Dobře věděl, že zde mu žádné nebezpečí nehrozí.

I matka "držela dekorum" před lidmi, jak se na manželku sluší. Kráčela vedle majitele gruntu, proto že musela. Nepsaný zákon. Nikdo jí to, ale dnes nezáviděl. Matka vždy stojí na straně svých dětí. Nyní kdy jsou porušeny i nepsané, morální zákony, je to ještě jistější. Vnitřně stojí proti svému muži a děsí se že to není naposled. Budou i dny další. Za dvacítku roků po jeho boku to ví. Neví co má provést aby zítřky nebyly tak děsivé.

Je to již pár roků zpět, kdy si všimla že manžel si všímá vlastní dospívající dcery. Na to ženský "mají oči". Loni při senách si Anna, jako ostatní ženy rozepnula v horku halenku na prsou a vysoko vykasala sukni a vlastní otec na ní oči nechával jinak než na vlastní dceři. Na poznámku od matky, že je to dcera jen houkl "starej se o svý!". Řekl to tak důrazně až ji zamrazilo. Odtušila, že pro Aničku je to zlé. Jakmile se on takhle podíval na jakoukoliv selku pomáhající na grunt, tak ji dostal "pod sebe". Přemýšlí jak ji rychle provdat aby ji neudělal dítě. Bohužel nyní vhodný ženich na blízku není. Dohazovači hledají kde se dá, jenže děvče takového gruntu nemůže dostat kde kdo. I nepsané zákony jsou zákony a otec si svůj poklad hlídá a nedá ji každému. To se Aničce stane osudné a napomůže tomu i to že se zde moc služebných dívek neobjevuje. Snaží se držet dítě od otce a tak ji posílá k sestře na sousední grunt. Již po měsíci se musí vrátit. Otec láteří že musí pomáhat doma a ne u cizích. Tak se dcera musela vrátit. Po návratu matka na kolenou prosí otce ať dítěti neničí život. Málo platné. Již rezignuje a jen ji těší, že po Aničce mu porodila čtyři kluky. Další problémy jsou tak oddáleny tím, že další dceři Cecilce je jen osm roků a je opravdové dítě. Anna má smůlu, že je "krev a mléko".

Marně matka vyhlížela dohazovače a děsila se každého nového dne. Věděla že se to stane až tak, že už by chtěla aby bylo "po tom". tak moc ji to tížilo.

V prvním adventním týdnu se stalo co čekala. Vstoupila do stodoly a začaly řinčet řetězy na ojeti od vozu. Manžel souložil dceru přehnutou přez ono oje vozu. Ani se jí nevšimli. Děsivá scéna pro matku. Srdce se jí divoce rozbušilo až málem omdlela hrůzou. Měla chuť vzít vidle a vrazit mu je do zad, ale pud záchovy ji donutil otočit se a neslyšně odejít s pláčem. Ta mladší dcera se jí u kuchyně bezelstně ptá "proč pláčeš maminko". Ta ji vezme kolem krku, silně se přitulí až se dítě lekne. "Pojď Cecilko, pomodlíme se za tatínka a za Aničku".

Při třetím desátku růžence vběhne do jizby vyděšená Anička a padne matce do náručí. Obě propukají v pláč. Nic si nemusí povídat. "Pandořina skříňka" je otevřena a není návratu k rodinnému klidu. Zkušená matka ví, že dnešní znásilnění zůstane bez následků, ale děsí se dnů dalších.

Grunt běžel svým každodením rytmem jako by se nic nedělo. Jen matka nadhodila že se vezme nová služka. Chce další mladou sukni jenž by snad padla do oka hospodáře. Zbyl pro ni jen křik nadávek ať je , jako "ženská k ničemu", zticha. Ještě že se jí nedostalo nadávky, jako její kamarádce: "zdechni, stejně nerodíš!"

Neměla moc jak dítěti pomoci.Snažila se jí držet ve své blízkosti, ale o dění rozhodoval manžel, otec, hospodář.

Na tom bylo právě dnes dobře znát, že je nebezpečný i pro vlastní dceru. Bylo tři dny do vánoc. Matka chce poslat dceru k sestře, aby se tam zdržela do večera. Nepomohlo, Otec hlídal a odchod zakázal. Po obědě se otec rázně postavil u stolu a poručil: "Anna, pojˇ!" a zamířil na dvůr. Mezi dveřmi se otočil a rázně k manželce pronesl: "a ty se můžeš jít podívat!"

Do hrozného ticha zaprosila Cecilka zda může jít také. Maminka ji chytne kolem ramen a spláčem povídá "půjdem se raději modlit růženec"

Modlili se za dar života budoucí Jůlinky. Dcery ,vnučky, sestry a netře, jenž ode dnešního odpoledne začala růst v Aničtině bříšku.

Panu faráři se podařilo skrýt pravdu za poznámku, malým písmem, že " v domě, kde celou zimu byly pouze kalhoty otce, dcera porodila"

VL

  

 

 

  

Husáci v Nesvačilce

Husáci jsou dominantním příjmením v obci. Zvláště na přelomu 19. a 20. století obývali více jak polovinu domů. Dnes se jejich počet snížil, ale stále patří, spolu s Lízalama a Hrouzkama, ke třem nejpočetněším. Rozšířili se i do Moutnic.
              Jejich příběh zde začíná před rokem 1730 kdy přichází, asi do Těšan, starý mlynář Husák se dvěma syny. Oba budou zřejmě řezníci jelikož si vezmou manželky z řeznických rodů. Mlynáři a řezníci byli v oné době svobodná povolání a proto bylo možné že přišli až z Rovně u Chrudimy. Tam jsou Husáci do dnes.

         První se 22. února 1732 v Těšanech žení Joannes. Je mu 25 a bere si o dva roky mladší Cateřinu od místního řezníka Pěnicu. Z jeho třech manželských svazků je v matrikých 5 narozených dětí, ale žádná jejich svatba. Nenalezl jsem ani jeho úmrtí a tak je možné, že se odstěhoval.

         Já se budu více věnovat jeho bratrovi Francisovi (1743), jenž je zde zakladatelem rodu. Ožení se až ve věku 37 roků v Moutnicích s vdovou po hospodském a řezníkovi Schliseovi. Zajímavé že novomanželé byli postarší, ale první dítě zvládli za 5 měsíců po svatbě. V té době to normální nebylo.
V matrikách jsem nalezl 6 potomků, ale svatbu pouze u Francise. Ten si roku 1772 bere Marinu Veselou z Nesvačilky. Mají spolu syna Franciscuse a dvě dcery které se již narodí v Nesvačilce na č4.
 Franciscus (1773) se ožení s Rosalií Handlovou (neznámo kdy a kde) a spolu mají úctyhodných 14 dětí. To řadí Rosálii na 2. místo v počtu porodů v okolí. Svatbu jsem nalezl jen u tří dcer.
Barbara (1803) si bere roku 1833 místního Augustína Párala.
Marie Anna (1806) se vdává roku 1827 za Simona Lejsku z Moutnic.
Rosina (1809) si bere moutnického Martina Partiku.
U žádné z nich není pokračování do dnešní doby. Ani těch 14 dětí nestačilo na to, aby tato větev moutnických Husáků přežila do dnešní doby. Dnešní Husáci v Moutnicích všichni přišli z Nesvačilky.
       Druhou manželkou Franciscuse se roku 1777 stává Barbora Glocová. Jde o sestru těšanského učitele jenž se přiženil do Nesvačilky. Mají spolu v matrice 5 dětí. Ožení se Fabian (1782) a Maxmilian (1779).
Fabian žije v Nesvačilce na č.29 s Petronilou Jurákovou z Hostěrádek spolu 5 dětí. Elisabetha (1818)se provdá za Georga Fialu do Milešovic.
Syn Wenzl (1815) si roku 1835 bere Carolinu Petlákovu z Nesvačilky. Mají spolu 10 dětí z nichž 5 provdají.
Joseph (1848) si vezme místní Františku Žákovu a jejich potomkem je dnes zde paní Vlasta Vrbova i její matka Jana Hönigová.
Marianna (1836) se provdá za mistního Johana Horáka. Jejich posledními potomky zde byli Alena Hrdličková na č.51 a Ludmila Fialová.
Anna (1837) si bere Jana Ledbu z Těšan.
Amálie (1842) se provdá za Joannese Veselého z Nesvačilky. Jejím dnešním potomkem byl Karel Král a také paní Květa Lízalová. Více potomků má v Měníně po Floriánu Veselém. Všichni tam mají jiná příjmení.
Petronilla (1849) se provdá za zdejšího Františka Chmelaře. Dnes zde žijící potomci jsou zase paní Jana Hönigová s dcerou a také Helena Doležalová.
                             Francis (1743) se ještě ožení ve věku 71 roků si bere moutnickou vdovu Marianu Kovaříkovu 45 r.. To se psal rok 1814. Umírá v roce 1817.

                Největší vliv na počet Husáků v Nesvačilce měl Maxmilián  (1779)  On sám se ještě narodí v Těšanech, ale jeho nejmladší sestra Elisabet (1789-1805) již v Nesvačilce.

Roku 1803v Žatčanech se Max žení s Marií Annou Dohnálkovou ( toho času žijí Dohnálci pouze v Žatčanech). Za 10 roků mají 4 děti.

Nejstarší Franz (1803) s manželkou Annou Chmelařovou se nově nastěhují na č.5 a do dnešních časů se promítají jejich 4 synové do rodů: Sedláčků z čísla 9, to je moje rodina + Lubin Lízal, vMoutnicích rodina po Pavlu Sedláčkovi a soused jeho Zdeněk Hedrych, třeba také rodina Kocourkova z č.61, rodina po Servácovi Husákovi- Pavel zvaný Béďa, jeho strýc Vojta v Chrlicíh, rodina Sedláčků okolo Jany Bartákové, stejně tak Husáci od Aleny Hrdličkové co žila na č.51jenž dnes žijí v Sokolově, Blučně a Praze, Lída Doležalová z Louk,  zemřelí Vít a Josef Husákovi z Moutnic, stejně tak z Moutnic i Jan Husák-Armádník se sestrou, zemřelý Karel Husák z Moutnic a jeho bratr  Mirek v Nosislavi, v Těšanech jsou to bratři Jan a Pavel s rodinami a také Horáčkovi, u nás to byla i rodina Bertina Husáka, Květy Lízalové a jejího bratra zdeňka Husáka v Ujezdu, rodina po Vojtu Přerovském a také potomci po "Mokórovi", celá rodina Naděždy Krejčí, Vlaďky Matuškové, Jarmily Nádeníčkové, Laďa Husák z Louk a jeho bratránek Jiří Husák zvaný Kvasa, Jakub a Petr Hrouzkovi, Zdena Kiršova v Měníně, Jana Hönigová s rodinou, rodina Františka Husáka z Rozárie, také rosáhlý rod Lízalů po Jakubovi Lízalovi z čísla 11.

Po dceři Marii Anně (1807) se dostaneme až k Moutnickému starostovi Vymazalovi, jedno zda Antonínovi či Františkovi. Milanu Podlouckému z Moutnic

Barbora (1809) dala geny nesvačilským Podlouckým, to je dnes Milena Podloucká a její potomci, opětovně Vymazalovi z Moutnic, potomci Jiřího a Milana Hrouzků.

             Za 14 dnů po úmrtí Marie Anna Dohnálkové se Max (1779) žení podruhé s Magdalenou Haraštovou ze Žatčan. Z devíti dětí 4 provdají. Jediný syn Maxmilián (1811) s manželkou Mariannou Dohnálkovou z Nesvačilky se do dnešních časů promítli v rodinách: podnikatele Václava Husáka v Moutnicích, Jožky Husáka č.7v Nesvě a Jaromíra Čermáka v Moutnicích. 

          Vnučka Františka si bere  z Těšan Štěpána Horáka bratra známé Maryše.ale všechny děti jim umírají

     Dcera Caterina se provdá za Martinu Buchtu takže se projevuje ve všech rodech Buchtů v Nesvačilce ba i v Moutnicích, tímto sňatkem také č.4 přechází na rod Buchtů, také potomci řezníka Karla Hrouzka st. patří také do Husáků.

Dcera Anna se provdá za Sýkoru z Těšan a tam nedávno zemřel poslední příbuzný René Sýkora.

Selský příběh

Příběh začneme ve druhé polovině 18. století. Většina obyvatel se živila zemědělství a proto náš příběh bude právě o něm. Způsob obživy určoval každodenní život na vesnici.
Znaven neštěstím z úmrtí již čtvrtého dítěte odchází Joannes Lízal z rodných Nikolčic do nedaleleké nové vesnice Nesvačilka. No, nové. Ona tam stojí již 50 roků, ale vzhledem k okolním vsím je to nic.
Proč právě tam je otázkou jenž nelze jasně odpovědět. V prvé řadě se tam nacházela vhodná partnerka pro vdovce s jedním dítětem. Jak se o ní dověděl?
Ony Nikolčice jsou dost svázány se Šitbořicemi, ty zase s Moutnicemi a ty jsou vedle Nesvačilky. Jistě se všeobecně sledovalo kdo je vhodný ke sňatku, jelikož nešlo v té době žít sám a pracovat na hospodářství. Dům musel mít hospodyni.

           Joannes se přiženil na hospodářství jen za pár roků dostane číslo popisné 20. Tam hospodařil 15 roků Václav Ježek z Otnic. Manželkou mu byla Rosina rozená Holoubková a právě tu si bere náš Joannes. Je jí již 45, jemu 33 a přesto ji brzy po svatbě přivede do jiného stavu. Porod, ale matka 4 dětí nepřežije.
Podruhé zůstává Joannes sám se svojí dcerou. Za dva měsíce je další veselka. Nevěstou je mladá Maria Anna Chmelařová z Nesvačilky. Její otec do vsi přišel před 15ti lety. Marianna je na vdávání a tak otec neváhá se svatbou, protže doma jsou další čtyři sourozenci.
Za 26 roků manželství porodí 15 dětí. Joannes měl celkem tedy 19 dětí.Dělám rodokmeny 5 roků a nenašel jsem plodější ženu. Za 40 roků ji napodobí další moje prababička Sedláčková, jenž svému Šimonovi dá 14 dětí.
Podařilo se zdokladovat pouze 5 sňatků dětí Joannese a  Marie Anny.
S rodiči na gruntě zůstává druhý v pořadí Martin. Starší František se 17nácti ožení se stejně starou Annou Horáčkovou ze vsi. Možná chtěl uniknou z domu plného dětí.  Gruntovní knize obce z roku 1793 je zapsán jako stavitel domů na číslech 27 a 31. Jedním ze čtyř, kteří knihu podepsali, byl i František. Oatatní tam mají 3 křížky.První žena umírá již v roce 1878. Podruhé se ožení roku 1791 se dcerou bývalého ovčáka. S Catherine Truhlářovou z č.13 mají 10 dětí ale díky Napoleonským válkám se dospělosti dožijí pouze dvě. Dalo by se parafrázovat, že zůstalo pouze to nejlepší.
Joanes Lízal (1798-1868) přesune rodinu na č.10 ze kterého odejde až můj otec.                           Stane se starostou a také zakoupí i sousední dům č.11.
Anna Lízalová (1800-1836) se provdá do Těšan za Hieronimuse Vahalu, celoláníka z čísla 17. Za svůj , nedlouhý život mu porodí 8 dětí.

pokračováí později

VL

Josefa Lízalová

Jedna zajímavá fotka z domova seniorů v Sokolnicích.
Josefa Lízalová s dcerou Hanou a vnučkou Renatou, věkově je to 93-70-46 roků.

Paní Josefa je pravděpodobně nejstarší občankou z Nesvačilky.


VL

Kdo byl největší hospodář-1869

Na sčítacích arších  sčítání lidu v roce 1869 jsem se dověděl počty dobytka v domech naší obce. Předpokládal jsem vyšší stavy.
Dva největší sedláci žili na číslech 10 a také na 9.
Lízali a Sedláčci.

Zápis z č.9 Šimon Sedláček

Zápis č.10  Josef Lízal

Sčítací archy naleznete na této adrese:

https://www.mza.cz/scitacioperaty/digisada/search

Lízal Vít

Miroslav Lízal

První obyvatelé na č.11 byli z Holubic

Nedávno se mi podařil pěkný genealogicko historický úlovek.
Našel jsem zápis narození Rozyny Možné z Holubic. Jejími rodiči byli Georg Možný a jeho žena Juliana.

Díky tomuto zápisu víme, že první obyvatelé Nesvačilky na čísle domu 11 byli z Holubic.

Lízal Vít

Bublová 102 roků

Pátrání po předcích má různé podoby. Často jde o dědická řízení jenž přivádí lidi i do míst o nichž neměli ani tušení.
Také do časů vzdálených.
Paní Fialová z Kraslic pátrá po pozemku.
"V listopadu mi umřela maminka,která se 21.11. 1917 narodila v Nesvačilce pod jménem Františka Bublová"
No, tedy úcty hodný věk.
Bublovi v tom roce žili na č.50, dnešní Endlicherovo.

VL

Jan Hönig