Myšlení Nesvačilky

Snažím se zapsat vzpomínky na život na vesnici, jaký již není. Dnešní Nesvačilka není vůbec Nesvačilkou mého mládí.  Nemám na mysli fyzický obraz, spíše mám na mysli změny ve stylu a kvality života obyvatel.

Na prvním místě v životě bylo hospodářství, tedy vše co jakýmkoliv způsobem přinášelo obživu, zachování a pokračování rodu. Vše ostatní bylo potlačováno a považováno za zbytečné. Dodnes slyším babiččina slova „to čtení knížek tě neuživí“. Ne, nemám ji to za zlé. Sama neměla valného vzdělání a nic jiného než dřinu na polích neznala. Práce v Brně byla nádenická, špatně placená a žádný obyvatel obce neměl odbornou kvalifikaci.  Všichni co nenašli uplatnění v nově založeném JZD, skončili v Brně jako nádeníci protože měli jen základní vzdělání.

Vesnice se proměňovala dle sezonních prací druhem a počtem používaných strojů. Ty většinou zůstávaly před domem. Vrata bývala otevřena celý den. Zamykalo se pouze na noc, nebo při průjezdu cikánů. To bylo avizováno pokřikem dětí.

Když se přijelo před polednem z pole, koně se z vozu vypřáhli před domem a sami došli do chléva. Dostali nažrat. Hospodář poobědval a rychle na pivo. Hospoda měla i u nás otevřeno od 11-13 hodin. I za družstva všichni alespoň „dvojku“ zvládli. Bylo li třeba změnit pracovní nářadí tak se nepoužitelné uložilo před domem a vzalo jiné. Opravdu se tenkráte tak nekradlo. Husy, kachny po vesnici či na rybnících chodily bez dozoru a vždy bezpečně nalezly domov. Pes navyklí hlídat dvůr jej neopouštěl i přes otevřená vrata. K tomu jej donutila pouze hárající fena.

Květinové zahrádky a sekané trávníky to nebývalo až na malé předzahrádky pod okny, povětšinou obehnané kovanými ploty (viz č. 80).

Po obědovém pivě se vyráželo opět na pole a to až do „klekání“. Rychle nakrmit dobytek a zase se vyráželo na pivo. Hospoda to bylo komunikační centrum obce. Každý měl svou (byli zde dvě hospody) a v jiné nebyl vítaným hostem. Tam se uzavíraly také obchody a málo, který hospodář tam nechodil, ale také málo který tam utratil více jak za pár piv.  Vše se muselo točit kolem polí a práce spojených s nimi. Ten kdo se chtěl v životě živit jinak, tak musel ves opustit. Nevydržel by zde. Byl by považován za lenocha, co neumí pracovat. Lidé zde nic než dřinu na polích neznali a také neuznávali. Motyka měla přednost před vzděláním. Do založení JZD mnoho vzdělaných lidí naše obec světu nedala a usadit se zde mohli také až po potlačení selského stavu. Ten ve své průměrné podobě, jakou představovala Nesvačilská elita, zavrhoval vzdělání. Je paradoxem, že právě z takového prostředí vzešli lidé tak vzdělaní, kteří dosáhli na post rektora Mendelovy Univerzity či ředitele Výzkumného ústavu výživy skotu.

S pozůstatkem tohoto smýšlení jsem se nedávno setkal. Byla to výtka na mne, ale prostoduchému pánovi je odpuštěno. Vím, s kým jsem měl tu čest.

Lidé se více znali. Věděli o sobě více, až to někdy škodilo. Ženy po večerech a svátcích sedávaly před domy na lavičkách. Ty stávaly před každým domem. Dnes je spočítáme na prstech jedné ruky. Žije, komunikuje se zcela jinak

VL