Je tady, onen démonizovaný den o kterém jsme snili jako o dni kdy už "nemusíme". Jedna z posledních hranic života. Trochu ztratil na dramatičnosti, že se již neodchází tento den do důchodu, ano je zde šedesátka.
Tak jak se zdál být daleko a nedostižní, dnes se jeví jako by nepatřičný, že je zde jaksi brzo. Hlava se vzpírá uznat, že já jsem dědoušek dobrý tak na lavičku před dům. Fakta jsou však neúprosná.
Prvorozený syn Víta Lízala a Milady rozené Sedláčkové se poprvé rozhlédl po tomto,světě v na "Obilňáku". Což je věhlasná Brněnská porodnice. Otec se to dověděl v kasárnách v Jincích u Příbrami. Asi byla spokojenost. Selský rod má na ty své hektary následníka. Já se narodil do tuhého komunismu, ale vesnic žila svým životem předávání obživy pomocí půdy z generace na generací. Můj příchod na svět znamenal vnesení klidu, že je pokračovatel. Z matčiny strany jsem byl prví vnuk i první pravnuk a ty starší ženy onen fakt mého příchodu na svět si velice vážili, že i já jsem si toho všiml. Opravdu jsem se narodil do zcela jiného prostředí než v jakém se pohybuji dnes. Rodinné dědictví mi zaručovalo, že nezemřu hlady, ale důsledky toho dědictví změnou systému společnosti se stalo i závažím života. Nenaříkám, ale vzdělání mi chybělo v životě dosti často. Svoji roli sehrálo i to že jsem do školy nastoupil zároveň se založením družstva. Tyto dvě změny musely být pro moji matku obrovsky náročné a tak vzdělání bylo v oné době a společnosti už na druhém místě.
Zase nebylo vše tak špatné. Jsem v generaci co nezažila válku. Díky Bohu za to. Rodiče zažili jednu a prarodiče dokonce dvě. Ta utrpení se nedají s našimi problémy porovnat.
Tak těm předkům,co jsou již "nahoře" vzkazuji poděkování že jsem mohl tento život dožít až k této metě.
Snažím se i o pokračování rodu a snad se mohu na jeho další perspektivu dívat s radostí a to je nádherný pocit. I v šedesáti.
šedesátník
Žádné komentáře:
Okomentovat