Život má nepřeberné množství barev. Nikdo nežije pouze
sladký život a nikdo pouze hořký, tak jako nic není zcela černé a nic zcela
bílé.
Na tuto pravdu jsem si onehdy
vzpomenul, když mi kalendář oznamoval, že právě dnes, 8.dubna, ale roku 1919 se
narodil Ian Smith. Bylo to daleko a ještě o kousek dál než si myslíte. To byste
museli říci Selukve v Rhodesii. Ano v daleké kolonii, která se nyní jmenuje
Zimbabwe a ona farma ze Selukve se změnila na Shurugwi. Málo kdo tam tušil jak
nenáviděný a nakonec i obdivovaný to bude politik.
Nebudu popisovat jeho činy, které
jsou plny protikladů, jen využívám jeho životní dráhu jako upozornění, že nic
není jen bílé ani jen černé.
Takřka celý život jsem o tomto
člověku slyšel jen hrozné zprávy o útlaku domorodého obyvatelstva Rhodesie.
Když v 60. letech začala Afrika uskutečňovat svůj sen o svobodě, tvrdě
činil opak a tvrdil, že je to v zájmu domorodého obyvatelstva. I Britská
královna se na něj nahněvala a tak musel takřka osamoceně (mimo Jihoafrickou republiku)
bránit obilnici Afriky před komunistickými zloději vedenými Joshuou N Komem a
Robertem Mugabem.
Nakonec v roce 1980 podlehl
celosvětovému tlaku a předal moc černé většině. Skončila bohatá obilnice a
tabáková velmoc Rhodesie a zrodil se problém zvaný Zimbabwe.
Ian Smith opustil rodnou farmu,
jenž mu Mugabe slíbil neznárodnit a odešel do Kapského Města, kde také v roce
2007 zemřel. To jej již velebila i většina černého obyvatelstva Zimbawe. Mugabe, se šesti doktoráty prestižních universit
(které mu je nyní berou zpět), dokázal zemi přivést k totálnímu krachu.
Jenže není cesty zpět. Mugabeo režim je daleko tvrdší než Smithův a nemilosrdně
kosí své odpůrce. Smith dával černochům práci a peníze, jenže těm se to zdálo
být málo a tak se dali cestou jako celá Afrika. Jenže také jako celá Afrika
došli jen k bídě a násilí. K ještě většímu bezpráví, než jaké
vyčítali Smithovi.
Smutné je, že stejnou cestou
kráčí i bohatá a zatím prosperující Jihoafrická republika. Souhlasím se snahami
Bůrského obyvatelstva na vytvoření vlastního státu.
Politici typu Havla nasytí národ
pouze idejemi, ale ne obilím. Od toho jsou zde jako Ian Smith, ale pro dobrý
život je třeba politika, který by měl z každého jmenovaného něco.
Pamatujme na to i dnes, když se
politici hádají. Na sladké sliby sociální spravedlnosti každý brzo dojede ke
krachu. Jedno je li to v Zimbabwe, Řecku či České republice
Nic není černé ani bílé!
PS k fotografii: Ian Douglas Smith byl vždy vzorem britského elegána. Byl nenáviděný. Uznání se dočkal ke sklonku života až s těmito šedivými vousy.
VL
Často se opakující námět búrských osadníků a vůbec bělošské menšiny na jihu Afriky mne na Vašem blogu překvapil a zaujal. (Máte tam příbuzné?) Souhlasím s Vaším názorem, že máloco, pokud vůbec něco, je černobílé. Myslím, že je užitečné pokoušet se na lidské záležitosti nahlédnout z více stran. Proto také pokládám tuhle připomínku Iana Smithe za užitečnou, ačkoli bych se s Vámi možná v některých ohledech v hodnocení lišil.
OdpovědětVymazatPodle mého soudu je kolonialismus zlo, které Evropané do Afriky zaseli a nyní jejich potomci sklízí trpké plody této setby. Mezi černošskými odpůrci panství bělochů nad nimi se najdou jak dobří lidé, tak darebáci. Podle toho, kteří se chopí otěží moci či jací převládnou, získá jejich hnutí ráz, řeklo by se. Jenomže to není tak prosté: Mravnost a kmenový pocit sounáležitosti velí postarat se především o vlastní rodinu a příbuzné. To však v podmínkách demokratického státu vede ke snaze obsadit výnosné a významné funkce svými blízkými či kmenovými příslušníky. Navíc státy tu nejsou národní či kmenové, nýbrž se jedná o pouhé pozůstatky nahodilého koloniálního rozparcelování. Na problémy mají tudíž zaděláno – zdaleka ne vždy vlastní vinou – „požehnaně“.
Tak jako ne každý odpůrce carského samoděržaví byl hned bolševik, tak ani o každém odpůrci bolševismu nelze říci, že je bůhvíjaký demokrat či liberál. Že bolševismus překonal samoděržaví co do nespravedlnosti, nijak nesnímá ze zastánců samoděržaví vinu. A neznamená to také, že ruskému samoděržaví nešlo právem a spravedlivě odporovat. Totéž se dá říci o kolonialismu.
Asi ne náhodou byl nezaujatého pohledu schopen příslušník národa, který stál kolonialismu stranou a měl zkušenost jak poroby, tak svrchovaného panování nad sebou i jinými: Joseph Conrad, Srdce temnoty.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Conrad
Na samotném závazku sociální spravedlnosti není nic špatného, špatné je teprve když se sliby nedodržují nebo vědomě dávají nesplnitelné.
Povinností politiků není sytit lidi, nýbrž jen dbát o udržení a rozvoj takových podmínek, za nichž se oni sami o sebe dokážou postarat. To není v protikladu k žádné dobré ideji a nestojí to vůči sobě jako vylučující se alternativy. Spravedlnost je sice víc než plné břicho, pokud je člověk též lidskou bytostí a ne jen živočichem, ale neprotiřečí si navzájem.
TG
To, co jsem napsal výše (o kolonialismu), jsou poněkud obecné řeči a ne každému musí být jasné, jaká konkrétní představa za nimi stojí.
OdpovědětVymazatNarazil jsem včera na článek Štefana Ševce "Střela, která mikoho nezasáhne: Politicky nekorektní zpráva o Angole" (Britské listy, 12.12.2005), jenž by mohl být dobrou ilustrací.
Viz http://www.blisty.cz/art/26098.html
Zároveň však musím upozornit, že - jak už to tak bývá - věci se stále mění, takže současnost, neřku-li budoucnost, už zase může být jiná.
Viz http://www.blisty.cz/art/35208.html (tamtéž 12.7.2007)
TG