Svatební věnec.

Neustále chvátá čas a my tomu, často s nelibostí, jen přihlížíme. Pamětníci zabědují nad změnami tvrzením, že již to není, co to bývalo. Je tomu tak a musí tomu být tak. Vše se vyvíjí a je otázkou zda-li k lepšímu. Co je dobré, to se neztratí a v oblasti lidských vztahů přežije, co lidé potřebují.

Pomalu mizí tradice pletení svatebních věnců a jejich umisťování na dveře ženicha i nevěsty den před svatbou. Bývala to rozlučka se svobodou pro svatební pár. Ten věnec jim darovali jejich vrstevníci, kamarádi, spolužáci. Musel být upleten ze smrkového chvojí a opatřen bílými mašlemi z krepového papíru. Za zpěvu, většinou „Zaspala nevěsta“ se přibil na dveře a potom následovalo pohoštění.

Zde se tomu říkalo „věnec“, jinde „rozlučka“ či“štandrle“ až se to změnilo na „svícu“. Přejmenování však nezabránilo pomalému úbytku těchto rozluček. Stále více mladých hledalo a nalézalo důvody pro to se neúčastnit této akce až nyní je spíše výjimka mít věnec nade dveřmi.  Dokonce si to rodina musí sama organizovat.  Společnost již nestojí takové akce, kdyby stála, zúčastnila by se takových akcí.

My starší říkáme, že je to škoda, ale to zhodnotí až čas.  Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že je hezké vyprovázet vlastní děti do svatebního dne přes vonící omašlený věnec na dveřích.

Věnec na dveřích v letech šedesátých. Tenkráte se svatby odehrávaly v rodném domě nevěsty.

VL