neděle 11. března 2012

10 generací Lízalů - 10 generations Lízal



Pátrání v matrikách objasnilo pro mne 10 generací Lízalů.
Objasnil jsem, že nepatříme do rodiny prvního přistěhovalce Johannese Lízala.  Jeho rodinu jsem Vám již představil. Ta se dostala z domu č. 20 na č. 11 a kde asi s Pavlem i skončí. Do této větve Lízalů patří Karel Lízal s rodinou a Jiří Lízal č. 46 s rodinou, Radek Lízal z Těšan.
Moje větev se dostala do Nesvačilky na č. 31 z Nikolčic, jako předešlá větev. Dostal jsem se do roku 1739 kdy se narodil Paulus Lízal. Číslo domu neznáme, jelikož číslování bylo zavedeno od roku 1771. Jeho syn Franziscus má místo narození Nikolčice 67, dne 9/3 1774. Za 19 roků již má postavený dům v Nesvačilce na č. 31. Ten v roce 1795 vyměnil za dům na č. 10.
Malou zajímavostí je, že v Nikolčicích byli a ještě jsou, Lízali evangelického vyznání. V Nesvačilce jsme již katolického vyznání. Můj dědeček byl dokonce jmenován kostelníkem v Moutnicích.
Z větve na č. 10 žijí potomci na č. 40 (což je původní místo č. 10), na č. 16, č. 112, č. 106, č. 31 a č. 110. Ještě jsem zapomenul na Husáky z Lízalů co žijí na č.90 a č.94.

10 generací Lízalů  

1739 10/11      Paulus Lízal            Nikolcice
1774 9/3         Franziscus Lízal       Nikolcice 67+Nesvacilka 31+10
1798 15/5       Johannes Lízal         Nevacilka 10
1837 19/12      Josef Lízal              Nesvcilka 10
18                 Jan Lízal               Nesvacilka 10
1898 8/6         Jan Lízal               Nesvacilka 10
1929 21/7       Vít Lízal                Nesvacilka 10 + 16
1952 16/6       Vít Lízal                Nesvacilka 16 + 33
1977              Vít Lízal                Nesvacilka 33
2011               Tomáš Lízal            Nesvacilka 33


V Nesvacilce 
Lízal Vít 1952





Hunt explained in the record books for 10 generations Lízal me.
I explained that belong to the family of the first immigrant Johannes Lízal. His family, Iwill have already introduced. She got out of the house at No. 20 and No. 11 with Paulabout where and ends. This branch Lízal is Lízal Karel and family, Jiří  Lízal No. 46 with his family, Radek Lízal of being sculpted.
My branch came in at No. 31 Nesvačilka of Nikolčice, as the previous branch. I got into in 1739 when he was born Paulus Lízal. House number is unknown because thenumbering was introduced in 1771. His son Franziscus is the birthplace  Nikolčice 67, on9/3 1774th For 19 years already has built a house in the No. 31 Nesvačilce That changedin 1795 the house at No. 10
Little interest is that in Nikolčice were and still are, Lízal  Protestant. In Nesvačilce we have the Catholic religion. My grandfather was even appointed sacristan in Moutnice.
The branches on living descendants No. 10 to No. 40 (which is the original place of No. 10), at No. 16, No. 112, No. 106, No. 31 and No. 110th
Lízal - lickedVL



pátek 9. března 2012

Měnínská sokolovna



Včera jsi vedl vnuka na první fotbalový trénink do Měnínské sokolovny a dnes ráno z rádia zní hlas Marty Elefteriadu.  Čas se posunul zpět. Ta sokolovna se zase tak moc nezměnila, jen se zdála jakási malá. Kdysi to byl „celý svět“ a nyní jaksi malinká parketová místnost s malým jevištěm.
 Proto tam Franta Kocourek, při ohýbání podkovy, vypadal jako obrovitý gladiátor. I Synkopy 61, špičková Brněnská kapela se tam vešla. Bubeník Rybák,s  dlouhýma tenkýma nohama v pruhovaných podkolenkách, dnes prodává drahé obrazy a do této místnůstky by se již nehodil, ale býval zde dost často. Stejně jako komická dvojka dvoumetrového reprezentanta v basketu Pospíšila a repre cyklistu Labuse, co měl jen metr a půl. Prostě bych musel vyjmenovat celou Brněnskou „elitu“ přelomu 60. a 70. let i s dnes strašně populárním Donutilem. Nebylo tenkráte mnoho možností setkávat se s moderní zahraniční muzikou a v Měníně měli odvahu tam pouštět Jindru Eliáše či Luboše Rettegyho s jejich diskotékami. Z kapel si vzpomenu ještě na Generaci Q či Atlantis.
Kalhoty do zvonu, pak zase bederní. Hipies košile a změna na plyšové mikiny. Buřiči nosili dlouhé vlasy a holky strašně krátké sukně. Motorku i s helmou jste mohli nechat stát na parkovišti beze strachu. No jednou jsme přišli o 1 helmu. Blízká těžba ropy smrděla nehorázně, ale to nevadilo, byli jsme mladí a byla to nádhera. Byl to život, stejně jako tyto chaotické vzpomínky.

VL

čtvrtek 8. března 2012

Kukátko č.43 Pod pultem /2


 Druhá kapitola..
Pod nohama ho jemně studila orosená tráva a kolem voněl les a jarní vánek. Bylo chladno, zachvěl se, ale nebylo to vůbec nepříjemné. Skrz koruny stromů prosvítalo slunce a vytvářelo odlesky na hladké skále nad ním. Stál uprostřed listnatého lesa a rozhlížel se kolem sebe. Stál tam jen tak, v bílých trenýrkách a triku. Nevěděl, kde přesně je, tak se pomalu vydal z kopce. Bosýma nohama se bořil do měkké lesní půdy, ale na tváři mu hrál úsměv. Dlouho mu nebylo tak krásně.
Cítil jak mu skrz kůži prostupují hřejivé sluneční paprsky a nabíjí ho energií. Šel už pár minut, ale stále z kopce. Nevadilo mu to. 
Tomáši, pomyslel si, kdy jsi byl naposledy v lese? Kdy ti bylo naposledy tak krásně? Opřel se o platan, který mu stál v cestě a zamyslel se. Nikdy mi tak krásně nebylo. Ani s Olgou. Škoda, že tu není. Miluje les. 
Pokračoval v cestě dolů, v dáli slyšel zvuk proudící vody. Došel k potoku, malému, ale dostatečně dravému, aby hučel jako stádo vyplašených koní. Napil se. Horská voda byla nasládlá a ledová.
Kousek po proudu byla lávka. Ač byla vratká, přešel ji bez úhony a dostal se na lesní cestu. Nad sebou viděl jasně modrou oblohu, byla jako vymetená. Vybral si směr a tím se vydal-po proudu potoka. Poslouchal zvuk hučící vody, zpěv ptáků a vítr šumící v korunách stromů...
Voda hučela čím dál víc, řvala, burácela. Otočil se. Do očí jej udeřil ostrý záblesk reflektorů.
Dostanou ho. Rozběhl se. Za sebou slyšel zvuk motoru a výkřiky. Slunce zašlo a potok utichl. Bosá chodila ho bolela. Ostré kamínky se mu zabodávaly do kůže a cítil, že mu přes palce teče horká krev.Vůz za ním přidal. Viděl, že se kužel světla zmenšuje, blíží se. Zabočil do lesa, mezi vysoké stromy, které jej ochrání. Zaslechl výstřely a ve snaze skrýt se za kmen mohutného dubu zakopl o kořen a obličejem upadl do listí....
Zamrkal. Světlo mu teď mířilo přímo do obličeje. Rukama nahmatal chladný kov. Věděl, kde teď je.
Seděl v temné cele a naproti sobě, za kuželem světla, zahlédl tmavý obličej.
„Tak, pane Černý. Konečně se setkáváme. Povězte nám, kde to je?“ ozval se hlas zpoza světla.
„Kde je co?“ Chtěl říct, ale neslyšel svůj hlas.
„Vy nám to neřeknete? Ptám se znova: Kde je ta páska?“
„Ale já o ničem nevím, co blázníte. Kdo jste?“ Skoro vykřikl, ale efekt byl stejný. Ústa otvíral, ale hlas nevycházel.
„Nedělejte si potíže, pane Černý. Ubližujete si a nás okrádáte o čas. Takže nic neřeknete? Dobrá, to jsem si myslel.“ hlas byl chraplavý a Tomáše do nosu udeřil zápach cigaret. 
Na krku ucítil lano. Začal křičet a dusit se. Lano se mu zařízlo do masa. Pár silných rukou za ním mu drtil hrdlo. Řval z plných plic, krev se mu vařila v těle. Zaryl nehty do rukou, které ho škrtily. Řval a nikdo ho neslyšel. 
Olgo...kde jsi...kde jsi!

„Miláčku, jsi v pořádku?“
„Jsem. Jen se mi něco zdálo. Spi dál.“
„Kolik je hodin?“
„Ještě nic nehlásili. Je něco před půl šestou.“
„Tome, co se ti zdálo? Strašně jsi sebou cukal. Vážně jsi v pohodě?“
Zvedl se z postele a podíval se z okna. Ještě byla tma a v celém domě vládlo ticho. Na parapetech protějších oken posedávali holubi. Otřásl se. Pot na zádech ho chladil. 
Olga už zase spala. Zakryl ji a pohladil po tváři. Zamířil do koupelny, kde si opláchl obličej. Vzal umělé holítko se starou, tupou žiletkou. Pěnu neměl. Sedřel ze sebe strniště rychle a bezohledně, až mu na obličeji naskočily červené skvrny. Natáhl si na sebe trochu vybledlé jeany, flanelovou košili a hnědý svetr. Díval se na svůj odraz v zrcadle. Od včerejšího večera se moc nezměnilo, mimo nyní “hladkou“ kůži. Tváře měl trochu propadlé a kruhy pod očima temné. Prohrábl si vlasy. Lepší už to nebude, frajere. Nesnaž se.V kuchyni zapnul konvici a posadil se ke stolu. Včerejší noviny byly otevřené na straně Kulturních zpráv. Vyšla další kniha Příběhů. Tentokrát s podtitulem František Čestný a tajemné město.
Tyhle braky vycházely pravidelně. Jednou to byl příběh statečného vojáka Rudé armády, podruhé zas zdravotní sestry nasazující život za zraněné děti. Vždy to byl někdo s příjmením, které se líbilo Straně nejvíc...Čestný, Statečná, Bojovný, Nebojácný...hovada.Zapsal si kontakt na vydavatele. Bude muset pár výtisků objednat do knihkupectví, které mu patřilo a kde byl jediným zaměstnancem. Jinak by se někomu mohlo zdát, že se mu knihy, doporučené vládou, nelíbí. A to rozhodně nechtěl. Věčně ho v knihkupectví navštěvoval někdo z Ministerstva kultury a šťoural se v dokladech o objednávkách, statistikách a podobně. Tom měl vše v pořádku. Všechny knihy a komiksy byly legální a když vyšla vyhláška o dalším zakázaném díle, ihned zmizela z nabídky. 
Zalil rozpustnou kávu v popraskaném hrníčku. Místnost provoněla známá nahořklá vůně. Hned tu bylo příjemněji. Posadil se znovu k novinám a dál se prodíral novinkami z kultury. František Čestný...taková blbost.„Brouku, uděláš mi taky kafe? Skočím si do sprchy.“ Ozval se z ložnice ospalý hlas Olgy. 
Musel se pousmát. Kdyby měli větší byt, možná by měl kávu jen sám pro sebe, ale tady byla vůně tak silná, že probudila i ospalku Olgu.
„Cukr, mlíko?“
„Cukr prosím, jednu kostku. Díky, jsi zlato.“
No jo. Jsem zlato. Znovu zapnul konvici. Do hrníčku nachystal kávu a dvě kostky šedivého cukru. Věděl, že by si stěžovala a stejně by si tam tu jednu kostku navíc přidala.
Z koupelny se ozval proud vody dopadající na laminátovou vaničku ve sprchovém koutě. Usrkl horký nápoj a podíval se ven z okna. Bylo malé, olemované trošku zažloutlou záclonou. Výhled byl opravdu impozantní, na zeď sousední bytovky.
Čekal na cvaknutí konvice, ale předběhl ho jiný zvuk. Houknutí sirény a strojový hlas.
„Je pět hodin, třicet minut. Teplota mínus osm stupňů Celsia. Dobré ráno, občané.“
Hlášení ukončilo očekávané cvaknutí. Tomáš nalil vodu do hrníčku pro Olgu. Z věšáku v předsíni vzal klíče a lehkou větrovku.
„Jdu do práce, Oli. Měj se pěkně.“ Zavolal, aby přehlušil zvuk sprchy.
„Měj se. A opatrně!“
Vyšel na chodbu a zacvakl za sebou dveře. Schodiště sešel rychle. Měl tyhle schody rád. Sám sebe utvrzoval v tom, že je zdravé chodit po schodech. Za sebou slyšel kvapné kroky svého souseda Františka. Byl to normální, bodrý chlapík se třemi dětmi. Občas se k Tomovi stavil na skleničku. Byl jeho důvěrníkem a prakticky jediným přítelem.
„Nazdar, Franto. Tak ses dočkal, co?“ zavolal Tomáš za sebe.
„Čau, soudruhu. No jo. A zrovna tak příhodný jméno, co?“ 
Zpoza rohu vykoukla hlava souseda Františka s úšklebkem ve tváři.
„Tady mi nemusíš říkat soudruhu, Franto. Vím, že jsi velmi čestný, ale tady fakt ne.“
„Příteli, víš, že i stěny mají uši. Buď soudruhem i doma a nemáš problém.“ zvážněl trochu František, ale věděl, že ho Tomáš jen tak pokouší.
„To by mě Olga hnala.“ usmál se na něj Tomáš a vykročil z domu.
Ulice už se hemžila lidmi. Říkalo se jim Půlšesťáci. Bylo to pár let, co Strana nainstalovala na každý sloup osvětlení amplion. Hlásná trouba potom vyvolávala čas, kdy všichni vyrazili do práce. To však způsobilo kolaps dopravy, v tramvajích se nedalo hnout a většina lidí stejně přišla pozdě. A tak Strana změnila postup. Každý pracující v zemi, a to byla většina občanů, dostal k pracovní smlouvě i seznam pokynů. A tak strojový hlas vyvolával postupně půl šesté, šest a půl sedmé.
Říkalo se, že Půlšesťák se v davu pozná jednoduše, podle kruhů pod očima. Tom byl v tom případě hrdým reprezentantem své kategorie.
Pomalu došel na tramvajovou zastávku a naskočil na první 1B, co přijela. Tramvaj byla namačkaná až po strop. Po pár zastávkách vystoupil na České. Dávno to nebylo centrum města, ale i tak zde bylo rušno. Dopravní uzel fungoval na sto procent.
Tomáš přeběhl koleje, protáhl se frontou u novinového stánku a zastavil se na rohu České a Joštovy.
Jako vždy se podíval vzhůru k nebi nad oprýskanou budovou. Pomalu začíná svítat.
Dřív zde bylo velké knihkupectví, prý. Když Tomáš přijel do Brna, byla to už jen prázdná žlutá budova. Časem se rozdělila na několik menších částí a jednu z nich získal Tomáš po vystudování knihkupectví a marketingu. Platil tučný podnájem, ale prodeji knih a hudby se celkem dařilo.
Vkročil do budovy, zamířil chodbou doprava a otevřel červené dveře s nápisem Černý- Knihy, Hudba, Komiksy. Tady byl jeho ráj. Tady se cítil aspoň trochu doma. 
„Tak Tome. To by mě zajímalo, jak spasíš svět.“ zabrblal si pro sebe a vstoupil do prodejny.
Voněla papírem a kávou. Tak jak to měl rád. Bylo tu teplo, možná trochu dusno. Za to mohly odhalené vodovodní trubky, ve kterých proudila horká voda. Měl nejlepší místo v budově. 
Teplo, dost světla a i prostoru. V tomhle měl prostě štěstí.
Shodil ze sebe větrovku a opřel se o trubky nejníže k zemi, aby se ohřál. Ráno bylo opravdu chladné. Není nad teplo obchodu. Přemýšlel, jestli už jde Olga do práce. Pracovala v obuvnictví. Nebyla na tom nejhůř. Co si pořád stěžuješ, ňoumo?Pomyslel si Tomáš.
Zazvonil zvonek u vchodu. První zákazník. Každodenní rutina začíná. Tak do toho, soudruhu..

autor  Vrbaak



středa 7. března 2012

Jak to bylo s vodou


Zajímavým pomocníkem při psaní blogu jsou i knihy o historii okolních obcí. Velice hutnou je kniha pana Vermouzka , samozřejmě o jeho milovaných Těšanech. Z každé stránky knihy je cítit obrovská znalost o obci a hlavně o jejím životě. Řada faktů je platná i pro naši obec. Týká se to hlavně obyčejného života na vsi v té které době. Samozřejmě se zaměřuji na období založení Nesvačilky.
V polovině 16. Století dochází v okolí k horečnému budování rybníků. Byly vystavěny známé rybníky Měnínský a Žatčanský spolu s menšími rybníky na dnes zvaném Borkovanském potoce. Majitel Žatčanského rybníka pan Haugwitz z Biskupic vodou obtočil celý dnešní Nesvačilský katastr.
Původně voda Borkovanského potoka napájela rybník u Těšan, jehož hráz byla kousek od dnešního mlýna na začátku Těšan a tekla přirozeným korytem na Moutnice.  Stavitel rybníků Kůrka z Korkyně ihned po odtoku z Těšanského rybníka část vody odklonil a okolo dnešního JZD v Těšanech ji napojil na potok tam pramenící v bažinách.  Níže po proudu postavil čtyři rybníky, Jezírko, Pod jezírkem Nesvačil a Nadýmač. Vody však byl již tenkráte nedostatek. Aby zvýšil zásobování Nesvačila, nechal prokopat strouhu z potoka mezi Těšanami a Moutnicemi, v místě napojení potůčku od Strážek, směrem na dnešní Nesvačilku. Ta ještě neexistovala, ale v místě za obchodem zvaném Jezírkový asi existoval rybníček, což dokládá jak místní název, tak linie zahrad domů s hrází na konci obce. Stavitel v naší ploché krajině mistrně využil terénní deprese mezi sousedními obcemi a s malým spádem trochu vody do rybníků Na jezírkových a hlavně Nesvačila, přivedl. Pozůstatkem tohoto díla je jeden z„potoků!, jenž přejíždíme cestou do Moutnic a začínající přesně na začátku našeho katastru. Tím byla takřka veškerá voda od Borkovan svedena do Nesvačila a Žatčanského rybníka. Vždy ji však bylo žalostně málo.
Tato situace však tenkráte zapříčinila nedostatek vody v Moutnicích. Ti se bouřili a strouhu směrem k Nesvačilu zaváželi, až problém museli dojednat pan Haugwitz a představená Anneského kláštera v Brně (tomu patřily Moutnice). To se stalo roku 1562.
Dnes tato svodnice je zahrnuta. Já ještě pamatuji, že dnešní strouha byla směrem k potoku Těšany-Moutnice o 200m delší. Moutničtí členové JZD však do koryta položily betonové roury a potok zahrnuly.
Nazývat dnešní strouhy potokem je nesprávné. Jde opravu o strouhy a většinou uměle vytvořené.

dle knihy Rostislava Vermouzka - Těšany, jenž vydal Musejní spolek v Brně a MNV Těšany roku 1975



VL

úterý 6. března 2012

Ohlášky 6.3.2012, dnes mše na OÚ



Ohlášky

DatumDen v týdnuSlavímeZaČas
04.03.2012Neděle2. NEDĚLE POSTNÍ7.30 - Za členy živého růžence, 10.30 - Za farníky, 14.00 - Pobožnost křížové cesty7.30, 10.30, 14.00
05.03.2012PondělíPONDĚLÍ PO 2. NEDĚLI POSTNÍMše svatá nebude
06.03.2012ÚterýÚTERÝ PO 2. NEDĚLI POSTNÍZa rodiče Husákovy, Lízalovy, jejich děti a Boží ochranu pro žijící rodinu18.00 v Nesvačilce
07.03.2012StředaSTŘEDA PO 2. NEDĚLI POSTNÍZa Alexe Buchtu, manželku, dceru, Marii Kosinovu, manžela a duše v očistci18.00
08.03.2012ČtvrtekČTVRTEK PO 2. NEDĚLI POSTNÍMše svatá nebude
09.03.2012PátekPÁTEK PO 2. NEDĚLI POSTNÍ17.30 - Pobožnost křížové cesty, 18.00 - Za Poděkování za 70 let života a přijatá dobrodiní s prosbou o dar zdraví a Boží ochranu do dalších let17.30, 18.00
10.03.2012SobotaSOBOTA PO 2. NEDĚLI POSTNÍ8.30 - Na úmysl duchovního otce , 18.00 - Za Jana Konvice, vnuka a za zemřelou a žijící rodinu Žáčkovu a Konvicovu8.30 -duchovní obnova, 18.00 - s nedělní platností
11.03.2012Neděle3. NEDĚLE POSTNÍ7.30 - Za Ladislava a Františku Husákovy, syna, dceru dvoje rodiče a Boží požehnání pro žijící rodinu, 10.30 - Za Marii Novotnou, manžela, dvoje rodiče a celou rodinu a duše v očistci, 14.00 - Pobožnost křížové cesty7.30, 10.30, 14.00

Další oznámení


  • ÚTERÝ 6.3.: V 18 HODIN MĚSÍČNÍ BOHOSLUŽBA V NESVAČILCE, PŘED NÍ ZPOVÍDÁNÍ.
  • STŘEDA 7.3.: SVÁTOSTNÉ NÁVŠTĚVY NEMOCNÝCH V NESVAČILCE.
  • PÁTEK 9.3.: OD 15:30 HODIN SETKÁNÍ DĚTÍ NA FAŘE, POTÉ KŘÍŽOVÁ CESTA A DĚTSKÁ MŠE SVATÁ.
  • SOBOTA 10.3.: POSTNÍ DUCHOVNÍ OBNOVA. PROVÁZÍ OTEC PAVEL BUBLAN, DĚKAN MORAVSKO-KRUMLOVSKÝ. V 8:30 HODIN MŠE SVATÁ V KOSTELE, V 10 A 11 HODIN PROMLUVY VE FARNÍM SÁLE.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
  • SOBOTA 17.3.: PEKAŘSKÁ POUŤ V TASOVICÍCH U OTCŮ MISIONÁŘŮ. ODJEZD V 14 HODIN OD ORLOVNY, ZÁJEMCI SE MOHOU NAPSAT DO 11.3. NA ARCH PAPÍRU NA STOLKU S TISKOVINAMI.
  • NEDĚLE 18.3.: KŘEST LUKÁŠE A DOMINIKA STÝBLOVÝCH.
  • TÁBOR: OREL MOUTNICE VE SPOLUPRÁCI S FARNÍM ÚŘADEM ORGANIZUJE DĚTSKÝ LETNÍ TÁBOR V OSOVÉ BÍTÝŠCE V TERMÍNU 21. - 28. ČERVENCE. CENA POUKAZU JE 1.500,- KČ. PŘIHLÁŠKY JSOU K DISPOZICI U PANÍ JANOUŠKOVÉ, MOUTNICE Č. 11.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
  • DARY NA NOVOSTAVBU NESVAČILSKÉ KAPLE A SOUSOŠÍ SV. CYRILA A METODĚJE V MOUTNICÍCH: DĚKUJEME ZA NĚ! NA POŽÁDÁNÍ RÁDI VYSTAVÍME POTVRZENÍ PRO ODPOČET ZÁKLADU DANĚ. SLOŽENKY JSOU VZADU V KOSTELE. ČEKAJÍ NÁS PRVNÍ ETAPY PLATEB.


VL

neděle 4. března 2012

Kukátko č.42 Pod pultem /1


Do ulic vpadla tma, tiše a neúprosně. Výlohy obchodů, které ještě před půl hodinou odrážely mdlé světlo zacházejícího slunce, pohasly. V ulici vládlo ticho, jen pravidelné zobání holubů, dolujících zrní ze spár v chodníku, narušovalo pochmurnou atmosféru. S nadějí zvedly hlavy k poblikávající pouliční lampě, po chvilce však následovalo zklamání, když lampa zhasla a centrum města padlo do tmy definitivně. Jen z oken bytů svítilo, případně problikávalo, světlo zářivek.
S úderem šesté hodiny se ozvalo krátké houknutí sirény z amplionů na pouličních lampách, následováno strohým hlasem: „Šest hodin, nula minut. Zákaz vycházení.“
Tomáš se ve stínu u vchodu do podchodu otřásl. Ten strojový hlas mu vždycky naháněl hrůzu. Přitáhl si límec kabátu blíž ke krku a upravil špendlík, kterým nahradil chybějící knoflík.
Čekal už patnáct minut, ikdyž doufal, že všechno vyřídí ještě před zákazem. Dnes se však jen tak domů nedostane. Přehoupl se přes zábranu eskalátoru a seběhl po nehybném pásu dolů. V podchodě fungovala každá pátá, prostřední zářivka. Doběhl k tabuli hlásající “Směr centrum, Josefská“. Schoval se v rožku vedle stánku s novinami, který byl již pár let opuštěný. Ve stínu dál vyčkával.
Do žeber ho tlačila malá krabička ve skyté kapse v podšívce kabátu. Malý přestupek, velké problémy.
Tohle pravidlo tu bylo již nějakou dobu, ale v poslední době si začal uvědomovat, jak moc je to heslo pravdivé. Nejenže bylo napsáno snad před každou policejní stanicí, ale vídal ho každý den v práci. Časy se změnily a on věděl, že se chová jako hlupák. Riskuje všechno, proč na to vůbec zase přistoupil...Idiote..vypadni, jdi domů, vyspíš se, půjdeš do práce...
Z myšlenek ho vytrhla až postava, která se v chabém osvětlení vyhoupla z opuštěného stánku přímo vedle něj.
„Ellyane, jsi tady?“ Promluvila postava chraptivým hlasem.
Poslední šance si to rozmyslet, Tome. Tak co? Zatnul zuby a vykročil ze stínu.
„Tady jsem, tiše.“ 
Přistoupil k postavě, ruku položenou na revolveru v kapse. Jen tak, pro jistotu. Neznámý, ač se s ním Tomáš scházel již dobrých pár let, měl na hlavě kapuci a přes obličej šátek. Zpod kapuce vykukoval pár bystrých očí.
„Máš to?“ Zeptal se chraptivý hlas.
„Mám. To víte, že to mám. Máte vy svoji část dohody?“ Dlaň se mu, i přes chlad zbraně, začala potit. V klídku, Tome. Jen v klidu.
„Pět tisíc, jak jsi chtěl. Pospěš si, dej mi tu kazetu a já ti dám peníze.“ Postava se shýbla k zemi a na žvýkačkami pokrytou dlažbu položila igelitový sáček.
Tomáš opatrně přesunul ruku z revolveru pod kabát. Neuniklo mu trhnutí hlavou Neznámého.
„Nebojte, nemám zbraň.“ Zalhal Tom a na zem vedle balíčku položil krabičku. Sáček si vzal a nahlédl do něj. Balíček bankovek byl úhledně srovnán a stažen gumičkou. Pět tisíc ve stovkách, tak jak to měl rád.
Setřel si z čela studený pot, strčil sáček do kapsy a ustoupil od svého společníka. Ten, stejně jako předtím Tom, zkontroloval obsah krabičky.
„Je to kvalitní?“ zeptal se chraptivý hlas nejistě.
„Sehnal jsem vám snad někdy nekvalitní obsah? Je to to nejlepší, co se dá sehnat. Rok 1979, The Wall, tak jak jste si přál. Radši už bych šel, co vy na to?“
„Jsi génius, Ellyane. Sbohem.“ Neznámý se otočil a odběhl směrem, ze kterého vyšel Tom. 
Ten chvilku stál a pozoroval jej jak zabíhá z roh. Ani se neotočil, nebylo by to bezpečné.
Tomáš se vydal svou cestou. Rozhodl se to vzít středem města, přes náměstí na Pekařskou až domů, na Mendlovo náměstí, kde měl byt 3+1.
Peníze ho příjemně hřály u srdce. Nakonec to za ty obavy stálo, teď jen bezpečně doběhnout domů. Náměstí Republiky, respektive Svobody-jak se jmenovalo dřív, oběhl boční ulicí. Bezpečnost tam ráda hlídkovala po zákazu vycházení.Na cestu mu svítilo jen světlo z oken bytů, sem tam blikla nějaká pouliční lampa. 
Obloha byla zatažená a měsíc, ikdyž v úplňku, sotva prokoukl skrz závoj těžkých, šedých mraků.
Jeho kroky se odrážely od stěn starých domů, střídajících se s moderně vyhlížejícími stavbami. Modernizace města pokročila, na úkor žalostných poměrů řadových občanů. Na náměstích stály nové stavby ze skla a oceli, zatímco obyvatelé bydleli v bytech mnohdy menších než kóje v kancelářských budovách.
Začalo ho bodat v boku a nemohl popadnout dech. Zastavil se a zaběhl na temnější stranu ulice. Opřel se o sloup podloubí jednoho staršího domu a podíval se směrem k náměstí Republiky. Přejmenovalo se tehdy, když se svoboda stala přežitkem a demokracie tyranií. 
Když mu bylo osmnáct a stará republika padla, bydlel ještě v Ostravě. Rodiče sbalili ze dne na den kufry a zmizeli. A tak se přestěhoval k babičce. Bydlela v Karviné, v malém bytě, který jí zůstal po třetím muži. Byla to stará žena, rozdávající svá moudra, nejlépe každému, kdo o to neměl zájem.
Tomáš bydlel u babičky asi půl roku, když přišel příkaz od Strany a tak se sbalil i on a jel dle pokynů studovat do Brna. Tam, jak si myslel, mu měli zajistit skvělou budoucnost, peníze, ženu a úžasné zážitky.
A teď tady stál, v podloubí domu s rudou vlajkou za oknem, díval se na potemnělé město a na pomyslnou pažbu si mohl připsat další čárku za další porušení zákona, za distribuci a držení nelegálního obsahu.
Když konečně popadl dech, rozběhl se dál. Ulice byly tiché jako vždy, jen občas se ozvalo třísknutí víka popelnice, když se někde mrouskaly kočky. Běžel středem silnice, nemusel mít strach z aut nebo městské dopravy. Po šesté hodině jen občas projel vůz Bezpečnosti, Havranů- jak jim říkal sám pro sebe.
Před sebou měl Mendlovo náměstí, konečně. Vběhl do stínu baziliky jako pod ochranné perutě. Ikdyž se celou cestu ohlížel, kdyby ho někdo sledoval, neměl pocit, že je v bezpečí. Až do teď.
Přitiskl se k chladivé stěně baziliky Nanebevzetí Panny Marie a pohlédl k nebi. Měsíc se konečně probojoval k trhlině mezi mraky a na Tomovu tvář dopadlo bledé světlo. Věděl, že to není bezpečné, ale tady měl pocit, že bude všechno v pořádku a tak se díval na měsíc a hvězdy, které jej následovaly. Bílé světlo mu zvýraznilo kruhy pod očima a mírně pohublou tvář. Nebylo mu ještě ani třicet a vypadal jako dělník, co už má hodně zim za sebou. A to pracoval jako knihkupec.
Usmál se a myslel na Olgu, která na něj čeká doma. Škoda, že není teď s ním a nemůže se taky podívat. Jejich ložnice měla okno do dvora a obloha nešla vidět nikdy, ikdyž smog klesl a mraky rozehnal vítr. Zeď baziliky ho chladila tak, že mu přebíhal mráz po šíji. Z dálky se ozvalo houkání sirény jednoho z Bezpečnosti. A blížilo se. Někoho nahání. 
Tomovi zmizel úsměv ze tváře, stejně jako zmizel měsíc zpět za mračna. 
Rozhlédl se kolem a rychle se rozběhl. Dům, ve kterém bydlel byl asi dvě stě metrů daleko. Tuhle vzdálenost překonal sprintem, bez ohlížení. Doběhl ke vchodovým dveřím zrekonstruovaného pavlačáku, vrazil do chodby a rychle za sebou zabouchl dveře. Polila ho úleva. Dnes již podruhé si otřel z čela studený pot. Vyběhl po točitých schodech do třetího patra, nevnímaje zápach sklepa, který se často linul po celém domě. Přistoupil k tmavě zeleným dveřím. Než odemkl vydýchal se, nechtěl vzbudit Olgu. Vstoupil do bytu, pověsil klíče na věšák a uklidil prošlapané prestižky do botníku. Zamířil rovnou do koupelny. Opláchl si obličej vlažnou vodou a pohlédl do zrcadla. Vypadáš hrozně, Tome. Fakt hrozně...Svlékl propocené šaty a hodil je do koše na prádlo. Zježili se mu chlupy po celém těle, když ho objal chlad. Ani během únorových mrazů se nezvýšily dodávky plynu a tak šetřil s Olgou na topení. Nahý rychle přeběhl do ložnice. Olga ležela v posteli na jeho straně blíž k oknu do dvora. Přitulil se k ní zezadu a přikryl se peřinou. Byla vzhůru, věděl to. Políbil ji na rameno, spala jen v lehké košilce, většinou zachumlaná až po bradu. Pootočila se k němu a nechala se políbit na rty. 
„Kde jsi byl?“ zeptala se tiše.
„Pink Floyďák něco potřeboval. Spi.“ Přetočil ji čelem k sobě a přivinul na svoji hruď.
Oknem na něj dopadl slabý proužek svitu měsíce odraženého od oken ve dvoře. Někde venku třísklo víko popelnice.

autor Vrbaak

pátek 2. března 2012

Výročí 24.února.


Každý den je zvláštní. Opravdu, jen my to nevidíme. Samozřejmě, mne nevyjímaje.
Ani já jsem před týdnem netušil, co je za významný den. No není to nic světoborného, ale za připomenutí stojí.
24. února 1792, minulý pátek to bylo přesně 220 roků, co zemřel šedesátiletý Johannes (Jan) Lízal. První toho příjmení v Nesvačilce. Ve 32 letech přišel roku 1764 a vzal si Rosálii, vdovu Wenczeslavu Jezkovi. Další rok se opět stal vdovcem, ale za dva měsíce si vzal devatenáctiletou Marii Annu, dceru Jacobuse Chmelar. Je to na straně 182. Újezdské matriky. Spolu měli 15 dětí (ne všechny se dožily dospělosti) a dceru Annu si přivedl z Nikolčic. Žili v domě číslo 20. Plodná Marie Anna zemřela ve věku 54 roků, v roce 1801.
Druhým Lízalem byl asi jeho kamarád Jacobus z Nikolčic, co se přiženil za vdovou Rosálií Veselou na č. 7, v roce 1772.
Je pravděpodobné, že první Lízali, leží v prvních hrobech Moutnického hřbitova, vlevo vedle kostela.

VL