Do ulic vpadla tma, tiše a neúprosně. Výlohy obchodů, které ještě před půl hodinou odrážely mdlé světlo zacházejícího slunce, pohasly. V ulici vládlo ticho, jen pravidelné zobání holubů, dolujících zrní ze spár v chodníku, narušovalo pochmurnou atmosféru. S nadějí zvedly hlavy k poblikávající pouliční lampě, po chvilce však následovalo zklamání, když lampa zhasla a centrum města padlo do tmy definitivně. Jen z oken bytů svítilo, případně problikávalo, světlo zářivek.
S úderem šesté hodiny se ozvalo krátké houknutí sirény z amplionů na pouličních lampách, následováno strohým hlasem: „Šest hodin, nula minut. Zákaz vycházení.“
Tomáš se ve stínu u vchodu do podchodu otřásl. Ten strojový hlas mu vždycky naháněl hrůzu. Přitáhl si límec kabátu blíž ke krku a upravil špendlík, kterým nahradil chybějící knoflík.
Čekal už patnáct minut, ikdyž doufal, že všechno vyřídí ještě před zákazem. Dnes se však jen tak domů nedostane. Přehoupl se přes zábranu eskalátoru a seběhl po nehybném pásu dolů. V podchodě fungovala každá pátá, prostřední zářivka. Doběhl k tabuli hlásající “Směr centrum, Josefská“. Schoval se v rožku vedle stánku s novinami, který byl již pár let opuštěný. Ve stínu dál vyčkával.
Do žeber ho tlačila malá krabička ve skyté kapse v podšívce kabátu. Malý přestupek, velké problémy.
Tohle pravidlo tu bylo již nějakou dobu, ale v poslední době si začal uvědomovat, jak moc je to heslo pravdivé. Nejenže bylo napsáno snad před každou policejní stanicí, ale vídal ho každý den v práci. Časy se změnily a on věděl, že se chová jako hlupák. Riskuje všechno, proč na to vůbec zase přistoupil...Idiote..vypadni, jdi domů, vyspíš se, půjdeš do práce...
Z myšlenek ho vytrhla až postava, která se v chabém osvětlení vyhoupla z opuštěného stánku přímo vedle něj.
„Ellyane, jsi tady?“ Promluvila postava chraptivým hlasem.
Poslední šance si to rozmyslet, Tome. Tak co? Zatnul zuby a vykročil ze stínu.
„Tady jsem, tiše.“
Přistoupil k postavě, ruku položenou na revolveru v kapse. Jen tak, pro jistotu. Neznámý, ač se s ním Tomáš scházel již dobrých pár let, měl na hlavě kapuci a přes obličej šátek. Zpod kapuce vykukoval pár bystrých očí.
„Máš to?“ Zeptal se chraptivý hlas.
„Mám. To víte, že to mám. Máte vy svoji část dohody?“ Dlaň se mu, i přes chlad zbraně, začala potit. V klídku, Tome. Jen v klidu.
„Pět tisíc, jak jsi chtěl. Pospěš si, dej mi tu kazetu a já ti dám peníze.“ Postava se shýbla k zemi a na žvýkačkami pokrytou dlažbu položila igelitový sáček.
Tomáš opatrně přesunul ruku z revolveru pod kabát. Neuniklo mu trhnutí hlavou Neznámého.
„Nebojte, nemám zbraň.“ Zalhal Tom a na zem vedle balíčku položil krabičku. Sáček si vzal a nahlédl do něj. Balíček bankovek byl úhledně srovnán a stažen gumičkou. Pět tisíc ve stovkách, tak jak to měl rád.
Setřel si z čela studený pot, strčil sáček do kapsy a ustoupil od svého společníka. Ten, stejně jako předtím Tom, zkontroloval obsah krabičky.
„Je to kvalitní?“ zeptal se chraptivý hlas nejistě.
„Sehnal jsem vám snad někdy nekvalitní obsah? Je to to nejlepší, co se dá sehnat. Rok 1979, The Wall, tak jak jste si přál. Radši už bych šel, co vy na to?“
„Jsi génius, Ellyane. Sbohem.“ Neznámý se otočil a odběhl směrem, ze kterého vyšel Tom.
Ten chvilku stál a pozoroval jej jak zabíhá z roh. Ani se neotočil, nebylo by to bezpečné.
Tomáš se vydal svou cestou. Rozhodl se to vzít středem města, přes náměstí na Pekařskou až domů, na Mendlovo náměstí, kde měl byt 3+1.
Peníze ho příjemně hřály u srdce. Nakonec to za ty obavy stálo, teď jen bezpečně doběhnout domů. Náměstí Republiky, respektive Svobody-jak se jmenovalo dřív, oběhl boční ulicí. Bezpečnost tam ráda hlídkovala po zákazu vycházení.Na cestu mu svítilo jen světlo z oken bytů, sem tam blikla nějaká pouliční lampa.
Obloha byla zatažená a měsíc, ikdyž v úplňku, sotva prokoukl skrz závoj těžkých, šedých mraků.
Jeho kroky se odrážely od stěn starých domů, střídajících se s moderně vyhlížejícími stavbami. Modernizace města pokročila, na úkor žalostných poměrů řadových občanů. Na náměstích stály nové stavby ze skla a oceli, zatímco obyvatelé bydleli v bytech mnohdy menších než kóje v kancelářských budovách.
Začalo ho bodat v boku a nemohl popadnout dech. Zastavil se a zaběhl na temnější stranu ulice. Opřel se o sloup podloubí jednoho staršího domu a podíval se směrem k náměstí Republiky. Přejmenovalo se tehdy, když se svoboda stala přežitkem a demokracie tyranií.
Když mu bylo osmnáct a stará republika padla, bydlel ještě v Ostravě. Rodiče sbalili ze dne na den kufry a zmizeli. A tak se přestěhoval k babičce. Bydlela v Karviné, v malém bytě, který jí zůstal po třetím muži. Byla to stará žena, rozdávající svá moudra, nejlépe každému, kdo o to neměl zájem.
Tomáš bydlel u babičky asi půl roku, když přišel příkaz od Strany a tak se sbalil i on a jel dle pokynů studovat do Brna. Tam, jak si myslel, mu měli zajistit skvělou budoucnost, peníze, ženu a úžasné zážitky.
A teď tady stál, v podloubí domu s rudou vlajkou za oknem, díval se na potemnělé město a na pomyslnou pažbu si mohl připsat další čárku za další porušení zákona, za distribuci a držení nelegálního obsahu.
Když konečně popadl dech, rozběhl se dál. Ulice byly tiché jako vždy, jen občas se ozvalo třísknutí víka popelnice, když se někde mrouskaly kočky. Běžel středem silnice, nemusel mít strach z aut nebo městské dopravy. Po šesté hodině jen občas projel vůz Bezpečnosti, Havranů- jak jim říkal sám pro sebe.
Před sebou měl Mendlovo náměstí, konečně. Vběhl do stínu baziliky jako pod ochranné perutě. Ikdyž se celou cestu ohlížel, kdyby ho někdo sledoval, neměl pocit, že je v bezpečí. Až do teď.
Přitiskl se k chladivé stěně baziliky Nanebevzetí Panny Marie a pohlédl k nebi. Měsíc se konečně probojoval k trhlině mezi mraky a na Tomovu tvář dopadlo bledé světlo. Věděl, že to není bezpečné, ale tady měl pocit, že bude všechno v pořádku a tak se díval na měsíc a hvězdy, které jej následovaly. Bílé světlo mu zvýraznilo kruhy pod očima a mírně pohublou tvář. Nebylo mu ještě ani třicet a vypadal jako dělník, co už má hodně zim za sebou. A to pracoval jako knihkupec.
Usmál se a myslel na Olgu, která na něj čeká doma. Škoda, že není teď s ním a nemůže se taky podívat. Jejich ložnice měla okno do dvora a obloha nešla vidět nikdy, ikdyž smog klesl a mraky rozehnal vítr. Zeď baziliky ho chladila tak, že mu přebíhal mráz po šíji. Z dálky se ozvalo houkání sirény jednoho z Bezpečnosti. A blížilo se. Někoho nahání.
Tomovi zmizel úsměv ze tváře, stejně jako zmizel měsíc zpět za mračna.
Rozhlédl se kolem a rychle se rozběhl. Dům, ve kterém bydlel byl asi dvě stě metrů daleko. Tuhle vzdálenost překonal sprintem, bez ohlížení. Doběhl ke vchodovým dveřím zrekonstruovaného pavlačáku, vrazil do chodby a rychle za sebou zabouchl dveře. Polila ho úleva. Dnes již podruhé si otřel z čela studený pot. Vyběhl po točitých schodech do třetího patra, nevnímaje zápach sklepa, který se často linul po celém domě. Přistoupil k tmavě zeleným dveřím. Než odemkl vydýchal se, nechtěl vzbudit Olgu. Vstoupil do bytu, pověsil klíče na věšák a uklidil prošlapané prestižky do botníku. Zamířil rovnou do koupelny. Opláchl si obličej vlažnou vodou a pohlédl do zrcadla. Vypadáš hrozně, Tome. Fakt hrozně...Svlékl propocené šaty a hodil je do koše na prádlo. Zježili se mu chlupy po celém těle, když ho objal chlad. Ani během únorových mrazů se nezvýšily dodávky plynu a tak šetřil s Olgou na topení. Nahý rychle přeběhl do ložnice. Olga ležela v posteli na jeho straně blíž k oknu do dvora. Přitulil se k ní zezadu a přikryl se peřinou. Byla vzhůru, věděl to. Políbil ji na rameno, spala jen v lehké košilce, většinou zachumlaná až po bradu. Pootočila se k němu a nechala se políbit na rty.
„Kde jsi byl?“ zeptala se tiše.
„Pink Floyďák něco potřeboval. Spi.“ Přetočil ji čelem k sobě a přivinul na svoji hruď.
Oknem na něj dopadl slabý proužek svitu měsíce odraženého od oken ve dvoře. Někde venku třísklo víko popelnice.
S úderem šesté hodiny se ozvalo krátké houknutí sirény z amplionů na pouličních lampách, následováno strohým hlasem: „Šest hodin, nula minut. Zákaz vycházení.“
Tomáš se ve stínu u vchodu do podchodu otřásl. Ten strojový hlas mu vždycky naháněl hrůzu. Přitáhl si límec kabátu blíž ke krku a upravil špendlík, kterým nahradil chybějící knoflík.
Čekal už patnáct minut, ikdyž doufal, že všechno vyřídí ještě před zákazem. Dnes se však jen tak domů nedostane. Přehoupl se přes zábranu eskalátoru a seběhl po nehybném pásu dolů. V podchodě fungovala každá pátá, prostřední zářivka. Doběhl k tabuli hlásající “Směr centrum, Josefská“. Schoval se v rožku vedle stánku s novinami, který byl již pár let opuštěný. Ve stínu dál vyčkával.
Do žeber ho tlačila malá krabička ve skyté kapse v podšívce kabátu. Malý přestupek, velké problémy.
Tohle pravidlo tu bylo již nějakou dobu, ale v poslední době si začal uvědomovat, jak moc je to heslo pravdivé. Nejenže bylo napsáno snad před každou policejní stanicí, ale vídal ho každý den v práci. Časy se změnily a on věděl, že se chová jako hlupák. Riskuje všechno, proč na to vůbec zase přistoupil...Idiote..vypadni, jdi domů, vyspíš se, půjdeš do práce...
Z myšlenek ho vytrhla až postava, která se v chabém osvětlení vyhoupla z opuštěného stánku přímo vedle něj.
„Ellyane, jsi tady?“ Promluvila postava chraptivým hlasem.
Poslední šance si to rozmyslet, Tome. Tak co? Zatnul zuby a vykročil ze stínu.
„Tady jsem, tiše.“
Přistoupil k postavě, ruku položenou na revolveru v kapse. Jen tak, pro jistotu. Neznámý, ač se s ním Tomáš scházel již dobrých pár let, měl na hlavě kapuci a přes obličej šátek. Zpod kapuce vykukoval pár bystrých očí.
„Máš to?“ Zeptal se chraptivý hlas.
„Mám. To víte, že to mám. Máte vy svoji část dohody?“ Dlaň se mu, i přes chlad zbraně, začala potit. V klídku, Tome. Jen v klidu.
„Pět tisíc, jak jsi chtěl. Pospěš si, dej mi tu kazetu a já ti dám peníze.“ Postava se shýbla k zemi a na žvýkačkami pokrytou dlažbu položila igelitový sáček.
Tomáš opatrně přesunul ruku z revolveru pod kabát. Neuniklo mu trhnutí hlavou Neznámého.
„Nebojte, nemám zbraň.“ Zalhal Tom a na zem vedle balíčku položil krabičku. Sáček si vzal a nahlédl do něj. Balíček bankovek byl úhledně srovnán a stažen gumičkou. Pět tisíc ve stovkách, tak jak to měl rád.
Setřel si z čela studený pot, strčil sáček do kapsy a ustoupil od svého společníka. Ten, stejně jako předtím Tom, zkontroloval obsah krabičky.
„Je to kvalitní?“ zeptal se chraptivý hlas nejistě.
„Sehnal jsem vám snad někdy nekvalitní obsah? Je to to nejlepší, co se dá sehnat. Rok 1979, The Wall, tak jak jste si přál. Radši už bych šel, co vy na to?“
„Jsi génius, Ellyane. Sbohem.“ Neznámý se otočil a odběhl směrem, ze kterého vyšel Tom.
Ten chvilku stál a pozoroval jej jak zabíhá z roh. Ani se neotočil, nebylo by to bezpečné.
Tomáš se vydal svou cestou. Rozhodl se to vzít středem města, přes náměstí na Pekařskou až domů, na Mendlovo náměstí, kde měl byt 3+1.
Peníze ho příjemně hřály u srdce. Nakonec to za ty obavy stálo, teď jen bezpečně doběhnout domů. Náměstí Republiky, respektive Svobody-jak se jmenovalo dřív, oběhl boční ulicí. Bezpečnost tam ráda hlídkovala po zákazu vycházení.Na cestu mu svítilo jen světlo z oken bytů, sem tam blikla nějaká pouliční lampa.
Obloha byla zatažená a měsíc, ikdyž v úplňku, sotva prokoukl skrz závoj těžkých, šedých mraků.
Jeho kroky se odrážely od stěn starých domů, střídajících se s moderně vyhlížejícími stavbami. Modernizace města pokročila, na úkor žalostných poměrů řadových občanů. Na náměstích stály nové stavby ze skla a oceli, zatímco obyvatelé bydleli v bytech mnohdy menších než kóje v kancelářských budovách.
Začalo ho bodat v boku a nemohl popadnout dech. Zastavil se a zaběhl na temnější stranu ulice. Opřel se o sloup podloubí jednoho staršího domu a podíval se směrem k náměstí Republiky. Přejmenovalo se tehdy, když se svoboda stala přežitkem a demokracie tyranií.
Když mu bylo osmnáct a stará republika padla, bydlel ještě v Ostravě. Rodiče sbalili ze dne na den kufry a zmizeli. A tak se přestěhoval k babičce. Bydlela v Karviné, v malém bytě, který jí zůstal po třetím muži. Byla to stará žena, rozdávající svá moudra, nejlépe každému, kdo o to neměl zájem.
Tomáš bydlel u babičky asi půl roku, když přišel příkaz od Strany a tak se sbalil i on a jel dle pokynů studovat do Brna. Tam, jak si myslel, mu měli zajistit skvělou budoucnost, peníze, ženu a úžasné zážitky.
A teď tady stál, v podloubí domu s rudou vlajkou za oknem, díval se na potemnělé město a na pomyslnou pažbu si mohl připsat další čárku za další porušení zákona, za distribuci a držení nelegálního obsahu.
Když konečně popadl dech, rozběhl se dál. Ulice byly tiché jako vždy, jen občas se ozvalo třísknutí víka popelnice, když se někde mrouskaly kočky. Běžel středem silnice, nemusel mít strach z aut nebo městské dopravy. Po šesté hodině jen občas projel vůz Bezpečnosti, Havranů- jak jim říkal sám pro sebe.
Před sebou měl Mendlovo náměstí, konečně. Vběhl do stínu baziliky jako pod ochranné perutě. Ikdyž se celou cestu ohlížel, kdyby ho někdo sledoval, neměl pocit, že je v bezpečí. Až do teď.
Přitiskl se k chladivé stěně baziliky Nanebevzetí Panny Marie a pohlédl k nebi. Měsíc se konečně probojoval k trhlině mezi mraky a na Tomovu tvář dopadlo bledé světlo. Věděl, že to není bezpečné, ale tady měl pocit, že bude všechno v pořádku a tak se díval na měsíc a hvězdy, které jej následovaly. Bílé světlo mu zvýraznilo kruhy pod očima a mírně pohublou tvář. Nebylo mu ještě ani třicet a vypadal jako dělník, co už má hodně zim za sebou. A to pracoval jako knihkupec.
Usmál se a myslel na Olgu, která na něj čeká doma. Škoda, že není teď s ním a nemůže se taky podívat. Jejich ložnice měla okno do dvora a obloha nešla vidět nikdy, ikdyž smog klesl a mraky rozehnal vítr. Zeď baziliky ho chladila tak, že mu přebíhal mráz po šíji. Z dálky se ozvalo houkání sirény jednoho z Bezpečnosti. A blížilo se. Někoho nahání.
Tomovi zmizel úsměv ze tváře, stejně jako zmizel měsíc zpět za mračna.
Rozhlédl se kolem a rychle se rozběhl. Dům, ve kterém bydlel byl asi dvě stě metrů daleko. Tuhle vzdálenost překonal sprintem, bez ohlížení. Doběhl ke vchodovým dveřím zrekonstruovaného pavlačáku, vrazil do chodby a rychle za sebou zabouchl dveře. Polila ho úleva. Dnes již podruhé si otřel z čela studený pot. Vyběhl po točitých schodech do třetího patra, nevnímaje zápach sklepa, který se často linul po celém domě. Přistoupil k tmavě zeleným dveřím. Než odemkl vydýchal se, nechtěl vzbudit Olgu. Vstoupil do bytu, pověsil klíče na věšák a uklidil prošlapané prestižky do botníku. Zamířil rovnou do koupelny. Opláchl si obličej vlažnou vodou a pohlédl do zrcadla. Vypadáš hrozně, Tome. Fakt hrozně...Svlékl propocené šaty a hodil je do koše na prádlo. Zježili se mu chlupy po celém těle, když ho objal chlad. Ani během únorových mrazů se nezvýšily dodávky plynu a tak šetřil s Olgou na topení. Nahý rychle přeběhl do ložnice. Olga ležela v posteli na jeho straně blíž k oknu do dvora. Přitulil se k ní zezadu a přikryl se peřinou. Byla vzhůru, věděl to. Políbil ji na rameno, spala jen v lehké košilce, většinou zachumlaná až po bradu. Pootočila se k němu a nechala se políbit na rty.
„Kde jsi byl?“ zeptala se tiše.
„Pink Floyďák něco potřeboval. Spi.“ Přetočil ji čelem k sobě a přivinul na svoji hruď.
Oknem na něj dopadl slabý proužek svitu měsíce odraženého od oken ve dvoře. Někde venku třísklo víko popelnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat