Jedno z deseti přikázání, jenž nám Bůh dal jako
průvodce životem je, nepokradeš.
Jediné slovo, které má desetitisíce variant a patří mezi neporušovanější
přikázání. Někdy, jako by neviditelné, ale vždy řádně připsané na náš životní
účet. Nic nebude zapomenuto a vše bude řádně sečteno. Kdy? To nikdo nevíme. Tisíce
let staré příběhy to zaznamenávají v mnoha variantách.
Tak třeba jistý Bomiš sloužil svému pánovi v zemi Labluan.
Pilně pracoval a tak mu pán dovolil postavit si svůj dům a daroval k tomu i
kousek pozemku, kde si on vybudoval zahradu. Na tržišti zakoupil pět sazenic
vína a vysadil vinohrad. Za okrasnými keři, ale sousedé neviděli, že vinohrad
se rozrůstá, aniž by Bomiš navštívil tržiště. Sazenice pocházeli ze sklepa jeho
pána. Pracoval tam a nebyl problém nepozorovaně po malých částech, velký
vinohrad vysázet.
Spokojeně se naparoval ve „svém“ vinohradě a dobré víno
tvořil. Bůh mu dal jediné dítě a to syna. Toho Bomiš do výroby vína zasvětil,
aby vinohrad mohl sloužit více než jednu generaci. Spokojeně oba pracovali pro pána
i pro sebe na vinohradě. Na původ sazenic si ani nevzpomenul a za své vinohrad
vyhlašoval.
Neví nikdo, ani Bomiš, kdy Bůh sečte přikázání. Jemu se to
stalo na stará kolena.
Vlastní víno synovi i snaše zachutnalo tak, že nebylo v jejich
životě přednější věci, než soudku vína. Nepomáhaly domluvy ani prosby. Pili a
pili.
Bomiš se rozhodl, že vše zachrání a vinohrad vytrhal. Ve své prostotě věřil, že situaci zachránil.
Nebyl
vinohrad, tak nebylo víno, ale byli obchodníci. Ti rádi do domu Bomiše víno
dodali. Chuť syna a snachy se zastavit nedala. Dluhy u obchodníků rostly.
Zlo, kdysi vysazené stále semenilo, i když původce hříchu
vytrhán byl. Bomiš již mnoho pro pána pracovat nemohl a jeho syn už vůbec. Víno
ve velkém požívané učinilo syna neschopným.
Tak jednoho dne se v domě objevili obchodníci a dům
milého Bomiše převzali. Dluhů jeho syna a snachy bylo tolik, že ani na splacení
nestačil.
V chudobě a v cizím domě, Bomiš dožíval a vzpomínal,
jak lehce se sazenice z pánova sklepa nosili domů. Proklínal ten nápad,
ale již příliš pozdě. Nikdo se ani nedověděl o původu Bomišovi pohromy. Lidé
jej litovali za nezdárného syna, ale on se bál říci pravdu, že je to trest za
jeho hřích. Mlčel a trápil se ještě více.
VL
Žádné komentáře:
Okomentovat