Kukátko č.43 Pod pultem /2

 Druhá kapitola..

Pod nohama ho jemně studila orosená tráva a kolem voněl les a jarní vánek. Bylo chladno, zachvěl se, ale nebylo to vůbec nepříjemné. Skrz koruny stromů prosvítalo slunce a vytvářelo odlesky na hladké skále nad ním. Stál uprostřed listnatého lesa a rozhlížel se kolem sebe. Stál tam jen tak, v bílých trenýrkách a triku. Nevěděl, kde přesně je, tak se pomalu vydal z kopce. Bosýma nohama se bořil do měkké lesní půdy, ale na tváři mu hrál úsměv. Dlouho mu nebylo tak krásně.
Cítil jak mu skrz kůži prostupují hřejivé sluneční paprsky a nabíjí ho energií. Šel už pár minut, ale stále z kopce. Nevadilo mu to. Tomáši, pomyslel si, kdy jsi byl naposledy v lese? Kdy ti bylo naposledy tak krásně? Opřel se o platan, který mu stál v cestě a zamyslel se. Nikdy mi tak krásně nebylo. Ani s Olgou. Škoda, že tu není. Miluje les. 
Pokračoval v cestě dolů, v dáli slyšel zvuk proudící vody. Došel k potoku, malému, ale dostatečně dravému, aby hučel jako stádo vyplašených koní. Napil se. Horská voda byla nasládlá a ledová.
Kousek po proudu byla lávka. Ač byla vratká, přešel ji bez úhony a dostal se na lesní cestu. Nad sebou viděl jasně modrou oblohu, byla jako vymetená. Vybral si směr a tím se vydal-po proudu potoka. Poslouchal zvuk hučící vody, zpěv ptáků a vítr šumící v korunách stromů...
Voda hučela čím dál víc, řvala, burácela. Otočil se. Do očí jej udeřil ostrý záblesk reflektorů.
Dostanou ho. Rozběhl se. Za sebou slyšel zvuk motoru a výkřiky. Slunce zašlo a potok utichl. Bosá chodila ho bolela. Ostré kamínky se mu zabodávaly do kůže a cítil, že mu přes palce teče horká krev.Vůz za ním přidal. Viděl, že se kužel světla zmenšuje, blíží se. Zabočil do lesa, mezi vysoké stromy, které jej ochrání. Zaslechl výstřely a ve snaze skrýt se za kmen mohutného dubu zakopl o kořen a obličejem upadl do listí....
Zamrkal. Světlo mu teď mířilo přímo do obličeje. Rukama nahmatal chladný kov. Věděl, kde teď je.
Seděl v temné cele a naproti sobě, za kuželem světla, zahlédl tmavý obličej.
„Tak, pane Černý. Konečně se setkáváme. Povězte nám, kde to je?“ ozval se hlas zpoza světla.
„Kde je co?“ Chtěl říct, ale neslyšel svůj hlas.
„Vy nám to neřeknete? Ptám se znova: Kde je ta páska?“
„Ale já o ničem nevím, co blázníte. Kdo jste?“ Skoro vykřikl, ale efekt byl stejný. Ústa otvíral, ale hlas nevycházel.
„Nedělejte si potíže, pane Černý. Ubližujete si a nás okrádáte o čas. Takže nic neřeknete? Dobrá, to jsem si myslel.“ hlas byl chraplavý a Tomáše do nosu udeřil zápach cigaret. 
Na krku ucítil lano. Začal křičet a dusit se. Lano se mu zařízlo do masa. Pár silných rukou za ním mu drtil hrdlo. Řval z plných plic, krev se mu vařila v těle. Zaryl nehty do rukou, které ho škrtily. Řval a nikdo ho neslyšel. Olgo...kde jsi...kde jsi!

„Miláčku, jsi v pořádku?“
„Jsem. Jen se mi něco zdálo. Spi dál.“
„Kolik je hodin?“
„Ještě nic nehlásili. Je něco před půl šestou.“
„Tome, co se ti zdálo? Strašně jsi sebou cukal. Vážně jsi v pohodě?“
Zvedl se z postele a podíval se z okna. Ještě byla tma a v celém domě vládlo ticho. Na parapetech protějších oken posedávali holubi. Otřásl se. Pot na zádech ho chladil. 
Olga už zase spala. Zakryl ji a pohladil po tváři. Zamířil do koupelny, kde si opláchl obličej. Vzal umělé holítko se starou, tupou žiletkou. Pěnu neměl. Sedřel ze sebe strniště rychle a bezohledně, až mu na obličeji naskočily červené skvrny. Natáhl si na sebe trochu vybledlé jeany, flanelovou košili a hnědý svetr. Díval se na svůj odraz v zrcadle. Od včerejšího večera se moc nezměnilo, mimo nyní “hladkou“ kůži. Tváře měl trochu propadlé a kruhy pod očima temné. Prohrábl si vlasy. Lepší už to nebude, frajere. Nesnaž se.V kuchyni zapnul konvici a posadil se ke stolu. Včerejší noviny byly otevřené na straně Kulturních zpráv. Vyšla další kniha Příběhů. Tentokrát s podtitulem František Čestný a tajemné město.

Tyhle braky vycházely pravidelně. Jednou to byl příběh statečného vojáka Rudé armády, podruhé zas zdravotní sestry nasazující život za zraněné děti. Vždy to byl někdo s příjmením, které se líbilo Straně nejvíc...Čestný, Statečná, Bojovný, Nebojácný...hovada.Zapsal si kontakt na vydavatele. Bude muset pár výtisků objednat do knihkupectví, které mu patřilo a kde byl jediným zaměstnancem. Jinak by se někomu mohlo zdát, že se mu knihy, doporučené vládou, nelíbí. A to rozhodně nechtěl. Věčně ho v knihkupectví navštěvoval někdo z Ministerstva kultury a šťoural se v dokladech o objednávkách, statistikách a podobně. Tom měl vše v pořádku. Všechny knihy a komiksy byly legální a když vyšla vyhláška o dalším zakázaném díle, ihned zmizela z nabídky. 
Zalil rozpustnou kávu v popraskaném hrníčku. Místnost provoněla známá nahořklá vůně. Hned tu bylo příjemněji. Posadil se znovu k novinám a dál se prodíral novinkami z kultury. František Čestný...taková blbost.„Brouku, uděláš mi taky kafe? Skočím si do sprchy.“ Ozval se z ložnice ospalý hlas Olgy. 
Musel se pousmát. Kdyby měli větší byt, možná by měl kávu jen sám pro sebe, ale tady byla vůně tak silná, že probudila i ospalku Olgu.
„Cukr, mlíko?“
„Cukr prosím, jednu kostku. Díky, jsi zlato.“
No jo. Jsem zlato. Znovu zapnul konvici. Do hrníčku nachystal kávu a dvě kostky šedivého cukru. Věděl, že by si stěžovala a stejně by si tam tu jednu kostku navíc přidala.
Z koupelny se ozval proud vody dopadající na laminátovou vaničku ve sprchovém koutě. Usrkl horký nápoj a podíval se ven z okna. Bylo malé, olemované trošku zažloutlou záclonou. Výhled byl opravdu impozantní, na zeď sousední bytovky.
Čekal na cvaknutí konvice, ale předběhl ho jiný zvuk. Houknutí sirény a strojový hlas.
„Je pět hodin, třicet minut. Teplota mínus osm stupňů Celsia. Dobré ráno, občané.“
Hlášení ukončilo očekávané cvaknutí. Tomáš nalil vodu do hrníčku pro Olgu. Z věšáku v předsíni vzal klíče a lehkou větrovku.
„Jdu do práce, Oli. Měj se pěkně.“ Zavolal, aby přehlušil zvuk sprchy.
„Měj se. A opatrně!“
Vyšel na chodbu a zacvakl za sebou dveře. Schodiště sešel rychle. Měl tyhle schody rád. Sám sebe utvrzoval v tom, že je zdravé chodit po schodech. Za sebou slyšel kvapné kroky svého souseda Františka. Byl to normální, bodrý chlapík se třemi dětmi. Občas se k Tomovi stavil na skleničku. Byl jeho důvěrníkem a prakticky jediným přítelem.

„Nazdar, Franto. Tak ses dočkal, co?“ zavolal Tomáš za sebe.
„Čau, soudruhu. No jo. A zrovna tak příhodný jméno, co?“ 
Zpoza rohu vykoukla hlava souseda Františka s úšklebkem ve tváři.
„Tady mi nemusíš říkat soudruhu, Franto. Vím, že jsi velmi čestný, ale tady fakt ne.“
„Příteli, víš, že i stěny mají uši. Buď soudruhem i doma a nemáš problém.“ zvážněl trochu František, ale věděl, že ho Tomáš jen tak pokouší.
„To by mě Olga hnala.“ usmál se na něj Tomáš a vykročil z domu.

Ulice už se hemžila lidmi. Říkalo se jim Půlšesťáci. Bylo to pár let, co Strana nainstalovala na každý sloup osvětlení amplion. Hlásná trouba potom vyvolávala čas, kdy všichni vyrazili do práce. To však způsobilo kolaps dopravy, v tramvajích se nedalo hnout a většina lidí stejně přišla pozdě. A tak Strana změnila postup. Každý pracující v zemi, a to byla většina občanů, dostal k pracovní smlouvě i seznam pokynů. A tak strojový hlas vyvolával postupně půl šesté, šest a půl sedmé.
Říkalo se, že Půlšesťák se v davu pozná jednoduše, podle kruhů pod očima. Tom byl v tom případě hrdým reprezentantem své kategorie.

Pomalu došel na tramvajovou zastávku a naskočil na první 1B, co přijela. Tramvaj byla namačkaná až po strop. Po pár zastávkách vystoupil na České. Dávno to nebylo centrum města, ale i tak zde bylo rušno. Dopravní uzel fungoval na sto procent.

Tomáš přeběhl koleje, protáhl se frontou u novinového stánku a zastavil se na rohu České a Joštovy.
Jako vždy se podíval vzhůru k nebi nad oprýskanou budovou. Pomalu začíná svítat.
Dřív zde bylo velké knihkupectví, prý. Když Tomáš přijel do Brna, byla to už jen prázdná žlutá budova. Časem se rozdělila na několik menších částí a jednu z nich získal Tomáš po vystudování knihkupectví a marketingu. Platil tučný podnájem, ale prodeji knih a hudby se celkem dařilo.
Vkročil do budovy, zamířil chodbou doprava a otevřel červené dveře s nápisem Černý- Knihy, Hudba, Komiksy. Tady byl jeho ráj. Tady se cítil aspoň trochu doma. 
„Tak Tome. To by mě zajímalo, jak spasíš svět.“ zabrblal si pro sebe a vstoupil do prodejny.

Voněla papírem a kávou. Tak jak to měl rád. Bylo tu teplo, možná trochu dusno. Za to mohly odhalené vodovodní trubky, ve kterých proudila horká voda. Měl nejlepší místo v budově. 
Teplo, dost světla a i prostoru. V tomhle měl prostě štěstí.
Shodil ze sebe větrovku a opřel se o trubky nejníže k zemi, aby se ohřál. Ráno bylo opravdu chladné. Není nad teplo obchodu. Přemýšlel, jestli už jde Olga do práce. Pracovala v obuvnictví. Nebyla na tom nejhůř. Co si pořád stěžuješ, ňoumo?Pomyslel si Tomáš.

Zazvonil zvonek u vchodu. První zákazník. Každodenní rutina začíná. Tak do toho, soudruhu..

autor  Vrbaak